EVROPA: Máš rád Turky, Palivče?
foto: Foto LN - Viktor Chlad
V zemi, která čerpá vztah k Turecku ze Švejka, zapadla debata v Německu, kde počet Turků překračuje dva miliony. Zapadla i německá návštěva tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Je to škoda, neboť ozřejmila zajímavé posuny. Ve vztahu mezi Němci a německými Turky už neplatí „seď v hospodě a žvaň si, co chceš“, jde o spor mezi integrací a asimilací.
Němečtí Turci – ať už občané Spolkové republiky, nebo většina v pozici cizinců – mají svou záštitu v premiérovi mateřské země. A Evropa má o starost více: Jak je to vlastně s „mateřskou zemí“? Je jí stále Turecko i pro ty Turky, kteří se dobrovolně vydali „pozápadnit“? Není to spíše tak, že si sami budují mateřské buňky v zemi, jejíž osudy se rozhodli sdílet? Ty otázky znějí politicky nekorektně. Ale dobře, že je Erdoganova návštěva nastolila. Aspoň se hraje s jasnými kartami. Turek má mluvit německy Zkusme si to cvičně, pro snadnější pochopení, představit třeba takhle. Do Prahy přijede premiér Romajány či Romastánu a poté, co s Mirkem Topolánkem projedná úřední agendu, zaplní halu Sazka Areny.
Sjedou se tam Romové z Prahy, z celých Čech i Slovenska a s otevřenými ústy poslouchají projev, který může vstoupit do dějin jako před čtyřiceti lety výzva Charlese de Gaulla francouzským Kanaďanům („Ať žije svobodný Quebec“).
Představme si, že onen hypotetický premiér romského státu vyzývá nadšené posluchače, ať si uchrání svou kulturu, víru a identitu.
Varuje, že asimilace je zločinem proti lidskosti. Zdůrazňuje, že čeští Romové se mají učit samozřejmě romsky, ale i česky a další cizí jazyky. Mají posílat své děti na nejlepší školy, aby pronikly na společenskou špičku. A mají získat větší vliv v politice.
Neměli bychom pocit, že to tady někdo – ač pokrevně, etnicky i jazykově spjatý s českými Romy – myslí sice dobře, ale mluví do věcí, které jsou v kompetenci mateřské, rozuměj české země?
Ten příměr je samozřejmě přehnaný, jen ilustrační. Neexistuje žádný romský stát, natož aby měl druhou nejsilnější armádu v NATO jako Turecko. Zdejší Romové jsou českými občany, nikoliv cizinci, a žijí tu po staletí. Ale společný jmenovatel najít můžeme. V Německu i Česku žije komunita, dejme tomu zhruba tři procenta obyvatel, která zosobňuje problémy s integrací či asimilací.
Když premiér Erdogan hovořil, že je třeba překonat předsudky a zabránit „ghettoizaci“, zní nám to jaksi povědomě. Jenže ten posun je právě v řečníkovi. V Německu ten problém nepředkládal ani vládní zmocněnec, ani nevládní aktivista, ani evropský komisař či europoslanec, ale premiér suverénního státu, nota bene státu usilujícího o „vstup do Evropy“.
Není divu, že zaplnil arénu v Kolíně nad Rýnem (16 tisíc Turků z Německa, Francie, Belgie a Holandska). Není divu, že slyšel skandování „Turecko je na tebe hrdé“. Není divu, že odpovídal „Cítím tu v Kolíně vůni Malé Asie“.
Erdogan žádá integraci Turků v Německu, ale brojí proti jejich asimilaci. V principu to není nic nového. Například čeští Židé prodělávali zápas s asimilací už v devatenáctém století a českým Romům vnutili (neúspěšnou) asimilaci komunisté – když před půlstoletím zakázali kočování.
Problém německých Turků – a francouzských Arabů či britských Pákistánců – spočívá ve vytváření dobrovolného apartheidu, jakýchsi vlastních bantustanů, kde platí jiné sociální normy, ba i jiné zákony než občanské. Evropa, která vždy odsuzovala praxi zákona šaría v islamistických státech, teď přihlíží, jak se šaría prosazuje přímo v ní, v mikrokosmu přistěhovaleckých čtvrtí. Jak z toho ven? Evropské elity vidí cestu v multikulturní integraci, která však selhává. Erdogan sází na podporu „malých Turecek“, která se jeví funkčnější.
Erdogan je vzdělaný muž, mluví kultivovaně a myslí to dobře. Asi by si rozuměl s papežem Benediktem, stejně jako on občas schytává následky svých projevů. Pokud teď Erdogan vystrašil Evropu podporou „euroturecké lobby“, cestu své země do EU tím neusnadnil.
LN, 13.2.2008
Autor je komentátor LN
