Zdá se více než zřejmé, že udržování eura je možné za cenu velmi vysokých nákladů pro vyspělejší a ekonomicky úspěšnější část Evropy. Ekonomické a politické faktory si dříve nebo později vynutí znovuzavedení alespoň některých národních měn.

Německá vláda je pod silným tlakem významné části evropských politiků, aby podnikla zásadní krok k domnělému řešení stability eurozóny a kývla na zavedení společného dluhopisu. Krok odmítaný Angelou Merkelovou, ale podporovaný částí německé levicové opozice je faktickým završením procesu vytvoření rozpočtové unie mezi sedmnácti zeměmi platícími eurem. Je zřejmě jen otázkou času, kdy na tento koncept společné evropské fiskální politiky německá vláda kývne. Zda se to však podaří prosadit i ve zbývajících evropských zemích, je nejasné. Politicky jde totiž o velmi kontroverzní záležitost, navíc z ekonomického hlediska řeší podstatu problémů eura jen z krátkodobého hlediska a nedotýká se podstaty problému.

Vytvoření fiskální unie je totiž nezbytně doprovázeno vznikem zárodků budoucí unie politické. Německo nekývne na návrh, podle něhož se stane evropským věřitelem poslední instance, bez toho, že dostane kontrolu nad rozpočtovou politikou zemí eurozóny. Zcela nezbytně dojde k omezení rozpočtové suverenity parlamentů jednotlivých zemí. Prostě o zásadních výdajových programech včetně podoby penzijního systému a jeho štědrosti bude nutné jednat v nějakém orgánu, který bude pod politickou kontrolou ekonomicky nejsilnější země, tedy Německa. Tento orgán evidentně nebude a ani nemůže být volen občany členských států eurozóny, a přesto bude zásadně ovlivňovat jejich existenční podmínky a životní úroveň. To budou jistě těžko akceptovat nejen již zkrachovalí Řekové, ale třeba i vzorně hospodařící Finové.

Opravdu si například francouzský prezident Sarkozy myslí, že pro takový model zvednou ruce poslanci národních parlamentů a vzdají se tak podstatné části svých pravomocí? Nehledě na to, že je poměrně zásadní otázkou, zda takový systém je vůbec v souladu s ústavním pořádkem suverénního demokratického státu, a zda tudíž nebude smeten z povrchu zemského hned několika ústavními soudy v Evropě. Nejspíše včetně toho německého. Tento způsob politické integrace Evropy totiž spíše než integraci připomíná kolonizaci.

Řešení, které nic neřeší

Z ekonomického hlediska navíc řeší jen krátkodobé potíže předlužených evropských zemí s likviditou. Tedy problém, že nemají na trhu přístup k půjčkám. Když vydají dluhopis, jehož splacení budou garantovat všechny země eurozóny, tak ho jistě banky a fondy rády nakoupí za přijatelný úrok. Bude podstatně nižší, než je dnes nucena platit třeba Itálie, ale pořád bude o dost dražší, než kolik stojí půjčka německou vládu. Podle některých propočtů by Německo na dluhové službě po zavedení eurodluhopisu platilo navíc 45 miliard eur. To je, jako by kromě svých vlastních výdajů německý erár zatáhl i veškeré výdaje české vlády. To budou mít němečtí daňoví poplatníci radost.

Jenže příčinou problému eura ve skutečnosti nejsou vysoké dluhy jižních zemí, ale jejich neschopnost produkovat konkurenceschopné výrobky a služby, daná nepřiměřenou úrovní mezd a jiných příjmů a silnou sociální sítí. To, že najednou budou tyto země platit za státní dluh stejný úrok jako Německo, jim nepomůže. Před krizí měly stejné úrokové sazby všechny země eurozóny a vedlo to pouze k nafouknutí realitních bublin ve Španělsku a Irsku a následnému krachu na trhu nemovitostí. Tento krach způsobil gigantickou nezaměstnanost a dovedl řadu tamních bank fakticky do bankrotové situace.

Aby se tohle neopakovalo, musí být úroveň úrokových sazeb kompenzována národní rozpočtovou politikou a radikálním uvolněním pravidel na trhu práce. Prostě: výdaje na školství, zdravotnictví, penze a na státní správu budou muset klesat ještě více, než dosud ordinoval Mezinárodní měnový fond a Evropská komise při uvolňování záchranných balíčků pro země v potížích. Takový postup však bude jen těžko sociálně průchodný. A jsme zase na začátku, u politických limitů udržitelnosti fiskální unie vzývané vytrvalými přívrženci společné měny. Sociální soudržnost lze za této situace udržet pouze masivním přímým přesunem peněz z vyspělejších a konkurenceschopnějších zemí do národních rozpočtů zemí jižního křídla eurozóny.

Pokud se tak nestane, jako že se tak nestane, dostanou se Řecko, Španělsko a Portugalsko do děsivé sestupné spirály, kdy fiskální úspory povedou ke snižování výkonu ekonomiky (Řecko stále padá zhruba o šest procent HDP ročně). Nižší výkon ekonomiky znamená méně vybraných daní a nutnost dalších úsporných kroků, které přidusí národní ekonomiku zase o něco více.

Zdá se být více než zřejmé, že udržování eura je možné za cenu velmi vysokých nákladů pro vyspělejší a ekonomicky úspěšnější část Evropy. A že může fungovat jen krátkodobě, protože ekonomické a politické faktory si dříve nebo později vynutí znovuzavedení národních měn přinejmenším v některých státech. Mezitím vzniknou značné škody na vzájemných politických vztazích v evropských zemích a může dojít i k rozpadu nejen eurozóny, ale celé Evropské unie.

MfD, 17.8.2011

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro