Tuto úvahu píšu pár dní před hlasováním o brexitu. Pro její obsah není důležité, jak to celé dopadne. Spíše je zajímavé sledovat chování různých aktérů a porovnat ho s chováním aktérů před 26 lety, kdy se rozpadl tábor „míru a socialismu“.

Je až groteskní sledovat výroky euroelit hluboce přesvědčených o své jediné pravdě, která by se dala shrnout do představy, že jediné správné řešení je vždy „více EU“, tedy - přeloženo do jazyka srozumitelného - zachování a další růst jejich moci.

A to bez ohledu na jejich častá selhání, která poslední dobou nabývají hrozivých rozměrů, pokud jde o jejich důsledky. V řecké krizi šlo ještě „jen o peníze“. V současné migrační krizi jde kvůli zcela chybným rozhodnutím euroelit už „o krk“, a to nejen pro nás, ale i pro další generace.

Jak na to současná EU „věrchuška“ reaguje?

Pokud změníme pár nepodstatných slov, vlastně úplně stejně jako bývalá „věrchuška“ komunistická.

Jen pár výroků bych připomněl. „Více socialismu!“ (dnes více EU). „Hlavně, že je mír!“ (dtto, mír v EU ovšem zaručila studená válka, ne existence EU jako takové). „Diskuse ano, ale konstruktivní!“ (hlavní je prosazovat europské hodnoty). „Ano, chyby se staly, ale pro ty chyby neopustíme odkaz soudruha Lenina!“ (dnes myšlenku stále těsnější integrace). A připomněl bych ještě cenzuru názorů nepřátelských socialismu (nedávno eurokomisařka Jourová s jásotem oznámila, že se jí podařilo prosadit cenzuru „nevhodných názorů“ na sociálních sítích) a okamžité zabavení legálních zbraní občanům po získání moci (o což se současná EK zběsile snaží).

To všechno v době, kdy myšlenku „Více EU“ prosazují už jen euroelity a „ekonomicky zainteresovaná“ uskupení, především nevládní organizace.

Ale zpět k brexitu. Zásadní rozdíl proti „táboru míru a socialismu“ je ten, že referendum může vůbec proběhnout. Protože referendum je to, čeho s euroelity bojí jako čert kříže. Nicméně zákázat ho Britům se nepovedlo. Jen je otázka, zda nebude tlak na to, aby - když dopadne „špatně“ - nebylo opakováno, jak se to povedlo nedávno v Irsku.

Naopak úplně stejný jako kdysi je názor elit, který se pokoušejí vnutit Britům. Opět tvrdí, že vědí lépe než občané UK, co je pro občany UK dobré, tedy úplně stejná argumentace používaná u nás kdysi „stranou a vládou“.

Další oblastí nátlaku je vyhrožování a strašení. Vyhrožování je zatím pouze na slovní úrovni, něco jako nám dobře známá „internacionální pomoc“ nepřipadá naštěstí - minimálně technicky - v úvahu.

Nicméně strašení stojí za bližší rozbor. Jako hlavní argument proti zastáncům brexitu je, že (údajně) nevědí, co bude po něm. Pokud bychom problém otočili, dopadne argumentace stejně – zastánci setrvání v EU také nevědí, co bude dál a jaké skvělé nápady bude mít „Brusel“ v budoucnu.

Jediné, co dnes jisté je, že pokud UK opustí EU, bude o sobě moci rozhodovat sama a že například nebude mít bezvízový styk s Tureckem... v případě opačném tomu bude přesně naopak.

Pokud se vrátím do roku 1989, je zajímavé, že tohle strašení nijak nefungovalo, a pokud si dobře pamatuji, nikdo ho ani moc nezkoušel.

Důvod byl nejspíš jednoduchý... většina lidí se tolik těšila na svobodu, že vše ostatní bylo minoritní. A to, že „tábor míru a socialismu“ již nebude hrát rozhodující světovou roli (jak nám bylo vytrvale vtloukáno do hlavy), nikoho moc nezajímalo. Protože ta „rozhodující role“ zajímala jen „věrchušku“ a prostému občanovi byla k ničemu, stejně jako podpora různých obskurních režimů.

Stejně tak je dnes většině lidí zcela cizí touha euroelit o „zásadní roli ve světě“. Protože běžným občanům například „boj proti změně klimatu“ jen tahá peníze z kapes a je jim stejně užitečný, jako kdysi „boj proti imperialismu“. Stejně jako podpora různých obskurních režimů v režii exkomunistky Mogheriniové.

Takže závěrem přeji občanů UK šťastnou ruku v rozhodování mezi svobodou a nejistotou na straně jedné a nesvobodou a nejistotou na straně druhé.

A musím se přiznat, že jim závidím, protože bych byl rád, aby i občané našeho státu měli možnost vyjádřit svůj postoj k současnému směřování EU a k tomu, zda souhlasí s ideou „Více EU, ať to stojí co to stojí“.

www.vanektomas.cz