Francouzský nafrněnec president Macron to při svém projevu na Sorbonně řekl naplno. Chce více Evropy, chce ji dvourychlostní, protože ti, co to nevidí jako on, tj. rovnou federaci, nemají v té správné rychlé EU co dělat. Chce společný rozpočet, společnou armádu, společného ministra financí, společného europrokurátora, euromandáty při volbách do EP pro 50 %, jen 15 komisařů (hádejte, ze kterých zemí by měli asi tak být), chce společnou azylovou politiku. Snad jsem na nic nezapomněl.

Tak teď to vím já a víte to i vy. Nihil novi sub sole, že když nějakému politikovi rozkopou hračky jeho snů, tak se pustí do útoku jinde, aby zakryl to, co se nedaří. Macrona čeká frontální útok francouzských odborářů a válka v ulicích, jelikož zpřísnit francouzský sametový zákoník práce, to je ve Francii jako by se začal veřejně v Pákistánu či Íránu pálit korán. Reakce budou srovnatelné. K tomu se nepochybně přidají i ti nebozí frustrovaní Jinofrancouzi, co se na dávkách již třetí generaci ne a ne integrovat, protože si také vypálí pár stovek aut a vyrabují nějaký ten obchod, nejlépe židovský. Tak v této době těhotné napětím se Macron rozhodl vystoupit z drahých lakýrek do okovaných bagančat a přešel do euroútoku. Odvádí pozornost, aby se v domácí věci v tichosti stáhl do předem připravených pozic, a tato euroagenda se pak stane zástupně jeho chlebem vezdejším. O to více v tom bude dupat a tlačit na pilu.

Jednomu z toho jde hlava kolem. Tváří v tvář nové euroarmádě s euroepoletami, která bude nejspíš podléhat vrchnímu veliteli ozbrojených sil dynamickému Junckerovi, která v případě konfliktu - než francouzští generálové dopijí pastis a než Juncker vystřízliví a vydá nějaký rozkaz - nejspíš ani nevyleze z baráků, tváří v tvář euroministrovi financí tvořícímu eurorozpočet, který bude především v eurozóně sanovat pomalu vyhnívající deficitní rozpočet Francie a dalších jižních zemí a nakupovat krásně toxické eurobondy za kvantitativně uvolňovaná (čti: stále nově bez protihodnoty tištěná) eura, tváří v tvář euroazylové politice, která se ponese ve stylu „ať přijde každý, kdo chce“, se mně točí hlava. Z toho pak je jen kousek k tomu, aby se mně neudělalo volno. Do toho že se máme přilísat (jak to dělá servilní premiér Sobotka) nebo dokonce vlétnout (jak horuje Kalousek)? To určitě ne.

Mrkněte se na to, jak se hlasuje v EU, abyste pochopili správně význam slov, které používají takové euroholubice jako dámy Langšádlová nebo Roithová, že jen budeme-li uvnitř jádra EU, máme šanci věci ovlivňovat.

Od 1. 11. 2014 se v Radě používá nový postup při hlasování kvalifikovanou většinou. Když rozhoduje Rada na návrh Komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (to je v současné době úžasná soudružka Mogherini, co se vyplakala na rameni jordánského ministra zahraničních věcí nad údělem uprchlíků), je kvalifikované většiny dosaženo takto, cestou tzv. dvojí většiny:

¨- 55 % členských států hlasuje pro návrh (16 z 28)
- návrh podpoří členské státy, které zastupují nejméně 65% počtu obyvatel EU.
Blokační menšina: nejméně 4 členové Rady zastupující více než 35 % obyvatelstva EU (z toho je zřejmé, že i kdyby všechny čtyři státy V4 + Rakousko se pokusily o blokaci, stejně nemají žádnou šanci).

Pak jsou ještě tzv. zvláštní případy, kdy nehlasují všichni členové Rady (projednávání výjimek pro některé z nich v některých tzv. agendách), a zde se přijímá rozhodnutí tak, že pokud pro něj hlasuje 55 % zúčastněných členů Rady, zastupujících nejméně 65 % členských států, tak je přijato.

Když Rada rozhoduje o návrhu, který nepředložila Komise či vysoký představitel, pak je přijat tehdy, když:
- pro návrh hlasuje 72 % členů rady
- tito členové zastupují nejméně 65 % obyvatelstva EU.

Platí obecně, že zdržení se hlavování při hlasování kvalifikovanou většinou je považováno za hlas proti.

A teď kolik kdo má hlasů:
a) 29 hlasů
Spojené Království, Německo, Francie, Itálie
b) 27 hlasů
Španělsko, Polsko
c) 14 hlasů
Rumunsko
d) 13 hlasů
Nizozemsko
e) 12 hlasů
Řecko, Belgie, Portugalsko, Česko, Maďarsko
f) 10 hlasů
Švédsko, Rakousko a Bulharsko
g) 7 hlasů
Finsko, Dánsko, Irsko, Litva, Slovensko, Chorvatsko
h) 4 hlasy
Kypr, Estonsko, Lucembursko, Slovinsko
i) 3 hlasy
Malta.

Je to jasné? Myslím, že každému, kdo umí počítat a chce to vidět v reálném světle, to jasné je. Takže vezměme na vědomí, že ve zhruba 75-80 % se používá tento způsob hlasování o přijetí Rozhodnutí v Radě v rámci řádného legislativního postupu (tzv. postup spolurozhodování). Pak je ovšem zhůvěřilost - při zjevné nechuti většiny těch rozhodujících členů Rady se moc se zeměmi ze střední a východní Evropy babrat - stále vážně tvrdit, že jedině vstupem do eurozóny budeme u toho. Macron řekl přece dost jasně, že my, východní osli, jej v jeho cestě do euroráje zdržovat nebudeme. Vlastně ne, my u toho budeme, ale budeme tam pro pobavení jako stafáž Macronů, Timmermansů a - byť když ne tak markantně (má snad pro nás jistou slabost) - tu a tam i Merkelové, každopádně však jejím koaličním partnerům, pokud nějakou koalici stluče do kupy. Takže mezi být u toho a nebýt u toho je velký rozdíl, připomeneme-li si, že eurozóna není ani tak měnovou, jako spíše dluhovou unii, a to bobtnající. A frankofilové nechť prominou klišé: Macron je etalonem standardně namyšleného a navíc mírně zvrhlého a rozhodně dekadentního Francouze.

Takže tyto nápady by v naší republice neměly vůbec projít, resp. pokud by vůbec měly příjít na pořad dne, tak by měly být podrobeny hlasování v celostátním referendu. Ať je jasno, jak to lidé chtějí. Kdyby prošly referendem, pak Bůh s námi. Shit happens.

Jsem názoru, že s ohledem na to, že EU se pozvolna rozpadá a Macron s tím nic neudělá, neboť její neexistující jednota se ani nemůže drobit. Nyní jde jen o to, kdy to nastane, potažmo kdo bude ten další, kdo půjde rozumně z tohoto podělaného kola ven. Jen blázen se hrne do řiti a ještě celý v bílém. Zlaté Společenství uhlí a oceli.

A takhle my tady žijeme.