K obrodě Evropy další centralizací a levicovým pokrokářstvím? Macron se svými nápady nám může sloužit jako příklad, ovšem jen odstrašující. Evropa má šanci na znovuzrození, leda pokud se zbaví fanatiků, jako je on.

Ne, že by Evropa svou „renaissance“, tedy obrození či znovuzrození, zoufale nepotřebovala. Sám jsem v jednom starším článku psal o tom, že evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše – vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí – a mohou se stát během několika málo generací na vlastních historických územích pasivními menšinami a posléze se rozpustit jako kostka cukru v moři nově panujících dynamických etnik.

Francouzský prezident Macron ve svém článku Pour une renaissance européenne, který otiskly tento týden deníky ve všech členských státech EU (česky zde), měl ovšem na mysli úplně jiné „problémy“ a úplně jinou „obrodu“. Krizi Evropy vidí v brexitu, vzestupu nacionalismu, nepravdivých informacích, v nedostatečně rychlém pokračování integrace, cizím vměšování do voleb a dalších podobných bolístkách a přeludech dnešního politického mainstreamu. Obrodu pak prý přinese, pokud EU bude dělat více a rychleji, přičemž pilíři všeho jejího snažení by měly být svoboda, ochrana a pokrok.

Svoboda, ochrana, pokrok... Někomu to třeba může znít libozvučně. Snad už ale není tak málo těch z nás, kdo víme, jak se s těmito pojmy dnes v Unii a na celém Západě pracuje. Stačí si Macronův spisek přečíst pozorněji, abychom viděli, že klíčová slova jsou zde znásilněna, zbita a svázána do kozelce. Pod hlavičkou svobody Macron nabízí omezování svobody (Evropská agentura pro ochranu demokracie asistující u voleb, boj proti nenávistným projevům na internetu). Pod hlavičkou ochrany žádá odevzdání dalších klíčových funkcí jednotlivých států (v oblasti ochrany hranic a azylové politiky) unijním orgánům, a tedy zbavení států možnosti chránit svoje území a občany. A o tom, co dnes znamená pokrok a evropské hodnoty, o kterých se zde také několikrát hovoří, raději pomlčme.

K pokrouceným pojmům v Macronově textu samozřejmě patří i Evropa. Ta je zde ztotožňována s Unií, respektive se spojením evropských zemí do jednoho (nad)státního útvaru, vládou z jednoho centra, vytvořením supervelmoci („Europe puissance“) s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, globálního hráče, který udává směr. K tomuto únosu Evropy eurocentralisty více zde.

Ve výsledku tedy Macronovy recepty nespočívají v ničem jiném než v další centralizaci („více Unie“) a v levicovém pokrokářství a budování státu blahobytu (kupředu ke světlým zítřkům). Právě tato medicína přitom přivedla Evropu tam, kde je dnes. Jako by tedy alkoholika chtěl léčit další lahví a narkomanovi podával novou dávku.

Ze slepé uličky, v níž se Evropa nachází, vede cesta jedině zpátky. Obroda tedy není myslitelná podle Macrona, ale jedině proti němu a jemu podobným.

Macron říká: „Je na vás, abyste rozhodli, zda Evropa a hodnoty pokroku, které v sobě nese, mají být něčím víc než jen odbočkou v dějinách.“ Já na to: kéž by tato lži-Evropa a její „hodnoty“ byly jen krátkou epizodou. Velký optimista v tomto směru ale nejsem.

P.S. Za velmi trefný považuji komentář IVK: „Autoritativní a povýšené rady přináší Macron v době, kdy se Francie potýká s bezprecedentními hospodářskými a sociálními problémy. Co chce doma naprosto neúspěšný a neoblíbený prezident radit zbytku EU? Kde se v něm bere drzost domácí neúspěchy své politiky překrývat evropským aktivismem?“

Obroda Evropy jako žabí stehno (Tomáš Břicháček)