Emanuel Macron vypouští do éteru svoji výzvu k nové Renesanci EU, když varuje před volbami do Evropského parlamentu před populisty a nacionalisty v celé Evropě a trápí se její bezpečností. Vyzývá občany a státníky zemí EU v reakci na brexit a odstředivé tendence, když vidí EU na jakémsi rozcestí, přičemž:

- varuje před nacionalismem (ačkoli je to především Francie, která zejména v dotační politice je tou nejnacionalističtější a nejprokrmovanější zemí);

- navrhuje vytvořit Evropskou agenturu k ochraně demokracie (pod čímž si lze představit jakési Evropské ministerstvo pravdy a lásky);

- navrhuje vytvořit Evropskou radu pro vnitřní bezpečnost, tedy jakousi unijní tajnou policii, která bude především zaměřena na potírání názorového štěpení, tedy na vnitřního nepřítele (když s vnějšími si už dnes nevědí např. zrovna ve Francii příliš rady a Francie se mění v jakýsi camp teroristů a navrátilců z ISIS;

- požaduje po členských státech zpřísnění ochrany hranic a zejména souhlas se společnou azylovou politikou pod kontrolou nově zřízeného evropského azylového úřadu;

- evropské firmy mají být trestány nebo zakázány, pokud podkopávají „naše strategické zájmy, naše podstatné hodnoty, standardy životního prostředí a společně stanovené daně v přiměřené výši“. Chlapec je patrně v horečkách, nicméně jeho slova nelze brát na lehkou váhu, protože to je opravdu nebezpečný návrh: jaké jsou to ty strategické zájmy a čí hlavně (francouzské na Blízkém východě či v Íránu, německé s NordStreamem 2 atd.), jaké jsou to ty „naše podstatné hodnoty“? Je to protlačované právo kohokoli vlézt do Evropy, zůstat zde a pozvat si svoje další rodinné příslušníky nebo právo držet hubu a krok, když vedení EU začne prosazovat kdejakou zhůvěřilost? Zároveň se sem zadními vrátky tlačí jednotné nastavení daní a ničení existence neposlušných jako velký bonus, který nám tenhle zoufalec nabízí;

- nastavit základní minimální mzdu v EU. Důsledky vidíme v politice Francie vůči dopravcům z nových zemí, což je první krok k nastolení tohoto zaměstnaneckého ráje; taková hranice by např. v Česku znamenala, že by řada středních a menších firem nemohla zaplatit ani uklízečku.

Je to hlavní výčet a je to jen pokračování toho, co si v jakémsi zvláštním chuchvalci ujednání dohodli Francie a Německo v Cášské smlouvě.

Tato výzva se setkala se značným ohlasem u tzv. Volksparteien v Německu, resp. v jejich vedení, Anděla Merkelová se tetelí a německý mainstreamový tisk je rovněž potěšen. Naopak nikde jinde ve velkých médiích žádná velká odezva, pokud vůbec jaká. Pozitivně zareagoval Brusel (no jak jinak) a Helsinky.

Tahle Macronova výzva k Renesanci Evropy je velmi nebezpečná, protože směřuje k dalšímu utužování moci Brusely a jejích elit a s nimi spolupracujících sil v jednotlivých zemích, jejichž jediným zájmem je prakticky vyřadit ze hry již beztak okleštěnou suverenitu jednotlivých zemí, to vše za situace, kdy EU se rozpadá právě proto, že tato centralizace nabrala takové rozměry, že to již národové a jejich politické reprezentace začínají nesnášet. Po renesanci tuhé centralizace v rukách elit volá člověk, jehož vlastní země zažívá politické turbulence, kterým čelí policejním násilím proti vlastním lidem. Proti cizím, kteří se tlačí do Evropy, se tam pochopitelně nezasahuje, protože to by bylo nekorektní a rasistické. Po ochraně hranic volá navoněnec, který pro Viktora Orbána, když začal hájit ty svoje, měl jen slova pohrdání. Nafoukaný a drzý francouzský elitář chce udávat tón Evropě. To je dost šílené, šílenější ale je, že jsou tu síly ochotné to vyslyšet. O to nebezpečnější je to pokus, byť se zatím podobá plácnutí kusu masa o zem. Je to počátek další etapy salámové metody.

Stříhejme ušima a žádejme od našich politiků, aby neskočili na špek, ani náhodou nezačali trojčit s Macronem a přestali si zahrávat s naší trpělivostí a ochotou snášet jejich i ty nejpitomější nápady. Nechte Němce, ať se třeba zničí těsnou spoluprací se stále zadluženější hédonistickou Francií. Starejte se o naše hranice a hajte naše zájmy, a to nejen pokud jde o evropskou směrnici o zbraních, ale v mnoha dalších oblastech, kde se EU již zcela vymkla z kontroly.

A na samotný závěr: bezpečnost nám nedá EU (to nikdy ani nedělala), jak nám tu euromilci vtloukají do hlav. Tu si musíme snažit zajistit především sami ve spolupráci s aktivním členstvím v NATO; to však jen v případě, že v něm udržíme aktivní USA a něco pro to uděláme. To by pro začátek, páni politici a dámy političky, úplně stačilo.