18.1.2020 | Svátek má Vladislav


EVROPA: Lisabonská smlouva a evropeizace historické paměti

19.11.2007

Ještě před několika lety by si ani největší radikálové nedovolovali srovnávat poválečný transfer Němců s genocidou Židů, kterou provádělo nacistické Německo. Bohužel, v poslední době jde o hlavní hesla a motta setkání krajanských sdružení vysídlených Němců. Například předseda Evropského parlamentu H.G. Pöttering na letošním vysídleneckém Dnu vlasti prohlašoval, že právo na vlast je základním lidským právem. OSN podle něj před dvěma lety přijala studii, v níž právo na vlast řadí k základním lidským právům, kdy každý člověk má právo zůstat ve své vlasti a nesmí být nucen ji opustit.

Zcela tím ale ignoruje poválečnou realitu vtělenou i do článků 53 a 107 Charty OSN z roku 1945 zakazující nepřátelským státům zakladatelů OSN odvolávat se na ni v souvislosti s rozhodnutími učiněnými v důsledku druhé světové války. I před vstupem ČR do EU bylo ze strany EU potvrzeno, že naše poválečná retribuční legislativa je v souladu s právem EU. Podívejme se ale, k čemu může vést právní závaznost evropské „Listiny práv a svobod,“ kterou zavádí právě před podpisem se nacházející Lisabonská smlouva.

Tato listina ve svém článku č. 17 stanoví, že „Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě.“

Dále, článek č. 19, odst. 1 této Listiny říká, že „hromadné vyhoštění je zakázáno.“

I pokud by tedy nebyly s odkazem na jiná ustanovení zakládajících smluv EU ihned účinným způsobem vznášeny majetkové nároky některých z poválečného Československa vysídlených osob, bude možno právní závaznost těchto ustanovení používat k politickému tlaku, například při prosazování příslušných částí českých učebnic, v nichž by byly poválečný transfer a majetkové konfiskace z výše uvedených důvodů odsouzeny.

Začalo tedy období, během něhož bude zpochybňována ani ne tak formálně-právní legalita transferu a konfiskace majetku, ale bude zpochybňována zejména demokratická legitimita takových kroků, jejich obhajitelnost, zdůvodnitelnost, mravní a etická dimenze. Bohužel, jen čas v takové situaci ukáže, podle jakých pravidel se u nás budou řídit vlastnické vztahy v nejbližších desetiletích.

V takto vznikající situaci bychom ale měli být schopni říct, že vysídlení i konfiskace byly v souladu s mezinárodním (i přirozeným) právem, protože šlo o jednání země, která patří k vítězům II. světové války (Československá republika), proti občanům státu, který tuto nespravedlivou a útočnou válku vyprovokoval, těmi nejméně vybranými prostředky ji vedl, páchal zločiny, které nemají v historii lidské civilizace svým rozsahem obdoby, který tuto válku prohrál a úplně a bezpodmínečně kapituloval.

Situace je přitom jasná: pařížská dohoda o reparacích z 20. prosince 1945 i československá poválečná retribuční legislativa určují, že náhrada válečných škod způsobených Československu nacistickým Německem v době okupace bude hrazena mimo jiné i z toho majetku, který propadl (byl zkonfiskován) vysídleným Němcům (s výjimkou antifašistů).

Mnozí z těch, kteří dnes hovoří o nezbytnosti evropských garancí lidských práv nejhlasitěji, tak jen hledají způsob, jak obejít základy poválečného evropského uspořádání, zpochybnit tu jeho součást, která vznikla původně jako „dekrety“ (na základě ústavního zákona č. 57/1946 Sb. se staly zákony Československé republiky) a poté nárokovat kompenzace morální, politické, kulturní a hospodářské, když už ne přímo majetkové a restituční.

Je tedy nejvyšší čas zamyslet se nad tím, zda bychom byli schopni dnes říct: i kdyby žádné takovéto poválečné zákony neexistovaly, i kdyby byly stávající zákony (mylně zvané dekrety) některým z orgánů Evropské unie zpochybněny či dokonce odmítnuty, princip poválečného vysídlení i reparačních konfiskací bychom obhajovat dokázali.

Nezapomínejme přitom, že lítost nad individuálními (a samozřejmě neomluvitelnými) excesy a zločiny, ke kterým při vysídlení bohužel došlo, již nezpochybnitelným způsobem vyjádřila jak Československo-německá smlouva z roku 1992, tak společná mezivládní deklarace z roku 1997.

Mnozí se dnes bohužel mylně domnívají, že s rostoucí vzdáleností od konce II. světové války klesá hrůznost, zaviněnost, neomluvitelnost a trestuhodnost zločinů německého nacismu. Evropeizace novodobé historické paměti ale může vést i k relativizaci a zpochybňování zcela zásadního mravního opodstatnění poválečného transferu, reparací a retribuční legislativy.

Autor je poradcem prezidenta republiky



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.