Nepopírám, že mě téma Lisabonské smlouvy irituje již řadu měsíců. Daleko více než její obsah je to však způsob diskuze tohoto tématu. Proti velkým zastáncům tu stojí stejně velcí odpůrci, útočí na sebe ve vzájemně neporovnatelných pojmech. Takovým postupem je těžké dobrat se pravdy. Stejně jako dříve, tak ani v této úvaze si nekladu za cíl, a ani se na to necítím, být vykladačem této ústavy-neústavy, smlouvy-nesmlouvy. Tentokrát bych se chtěl soustředit na to, v jakém prostředí tato závažná úmluva mezi evropskými státy vznikla. A, následně, jaké důsledky mohou být tímto vznikem determinovány.

Historie dnešní EU, jak je obecně známo, sahá až někam do roku 1950 - Evropské sdružení uhlí a ocel, které sdružuje Francii, Německo a tři státy Beneluxu: Belgii, Lucembursko a Nizozemí. Toto uskupení stanovuje pravidla pro obchod s těmito komoditami. Posléze dochází v roce 1969 k další integraci do EHS (dnes ES) s likvidací celních bariér a pokračuje v proměně do podoby dnešní EU. V další etapě svého vývoje absorbuje další státy Evropy, a to včetně ČR. Z této geneze je zcela zjevné, že se nejedná o sourodý celek. Jednotlivé členské země mají jiné vstupní parametry, a je proto třeba toto respektovat a také to do značné míry respektováno je. Všem zúčastněným je jasné, že severské země mají jiné podnebí než jižní státy, velké země řeší jiné problémy než země malé, každý stát má jinou vstupní hospodářskou situaci, celá Evropa má bouřlivé historické vzpomínky a kulturní pohled. Toto je platné, a možná především platné, pro země postkomunistické, které jsou začleňovány do struktur vyspělého kapitalismu. Z této geneze je patrné, že uskupení ESUO a následně EHS jsou instituce, které se zaměřují především na úpravu pravidel obchodního pohybu komodit a kapitálu, ale bez významných politických ambicí. Až s přeměnou na EU začíná dominovat prvek politický. Pod taktovkou úředníků a lobbistů, především velkých zemí, je zplozena Ústava EU, která si klade za cíl zprůměrovat pravidla v členských zemích, tyto tak integrovat do jednoho superstátu, kde budou hrát prim právě tito velcí hráči. Ústava je zamítnuta ve všelidových hlasováních, možná i proto, že občané tento záměr prohlédli. Následně je neúspěšná Ústava přeměněna ve smlouvu, kterou už přijímají, s výjimkou malého Irska, jen politické elity. Jako jakási daň za tuto přeměnu je dána jednotlivým zemím možnost si vyjednat dílčí dodatky-protokoly. Tedy ve výsledku platí, že pro každou zemi má tato úmluva jiná pravila a znamená tudíž něco jiného. O to více zarážející je, že pro ČR má platit v plném znění, protože naše politické elity žádné výjimky pro naší zemi nevyjednaly.

Při jedné z diskuzí nad Lisabonskou smlouvou, které jsem měl možnost se zúčastnit, zazněl zajímavý dotaz: Je možné, aby Lisabonská smlouva vznikla jen proto, aby bruselští úředníci původem z Německa, šlechtické a církevní lobby poškodili zájmy ČR a uchvátili část jejího majetku? Jsem přesvědčen že to, co je popsáno v tomto dotazu, je spíše možný sekundární efekt než primární zájem. Hlavní příčina, proč může být pro nás Lisabonská smlouva pastí, tkví v neschopnosti našich politických elit vyjednat odpovídající dodatky tak, jak to učinily jiné členské země. Obecně samotnou Lisabonskou smlouvu s případnými odpovídajícími dodatky-protokoly ani tak nepokládám za dokument, který by svými důsledky byl Evropě příliš prospěšný, spíše naopak. Důvod je právě ona již zmiňovaná snaha zprůměrovat kulturu, historii, nelegální migraci, podmínky přístupu na trh a vůbec všechny problémy, kterými členské země žijí, a to vše navíc pod taktovkou jen velkých v čele s Německem a Francií bez možnosti malých zemí se efektivně bránit případným „křivdám“. Toto pochopitelně může vést k frustraci takto postižených a následným těžko předvídatelným efektům pro celou Evropu.