Akceschopnost a snaha nestát na vedlejší koleji. To jsou vesměs „argumenty” zastánců přijetí Lisabonské smlouvy. Za prázdnými floskulemi se ale neskrývá prakticky nic. Akceschopnost. Budeme vyhlašovat někomu válku? Nebo akceschopnost v přijímání předpisů, jako jsou zákazy žárovek?

Podobné je to se stáním na vedlejší koleji. Čeští politici už nebudou zváni na párty u bazénů a nebudou poplácáváni po ramenou? Nebo nám EU zruší jeden ze svých pilířů, a to volný pohyb osob a zboží? To nám však zaručuje stávající platná smlouva, která se nepřijetím LS nijak nemění. Teoreticky to ale možné je, třeba Norsko platí ročně za možnost vstupu na trhy EU 210 milionů euro. Zde se nabízí paralela s výpalným, které vybírá ruskojazyčná mafie za „ochranu“ barů a diskoték.

Odstranění bariér pro pohyb osob, služeb a kapitálu vedlo v uplynulém půlstoletí, vedle dalších faktorů, k ekonomickému rozvoji v zemích západní Evropy. Následná politická integrace, vedená levicovým proudem v EU, je ale schopná ekonomická pozitiva devalvovat. Harmonizace předpisů a daní likviduje konkurenci mezi státy, protože už se země s vysokými daněmi nebudou muset bát, že jim poplatníci odejdou jinam. Většina zákonů už není tvořena v parlamentech jednotlivých zemí, ale ve vzdáleném Bruselu a Štrasburku, kde jsou volení zástupci od lidí ještě dál než v Praze. Zatím vrcholem byl smutný obrázek, kdy německý socialistický europoslanec Leinen poučoval na Pražském hradě našeho prezidenta, co všechno musí podepsat. Tady už asi přirovnání napadne každého.

Je to mimochodem tentýž Joe Leinen, který je podezřelý z podvodu s poslaneckými dietami a nyní neoprávněně pobírá náhrady 15000 euro měsíčně.

Rozklad hodnot pokračuje

Zcela nejhorší je ale stále větší koncentrace moci do jednoho centra. O to hůř, že ať už se tamní politici u vesla verbálně hlásí k čemukoli, rozhodně neprosazují hodnoty, na kterých naše civilizace vyrostla a které ji dostaly v porovnání s ostatními kulturami dopředu.

Liberální levice naopak cílevědomě pracuje na rozbití základů západních hodnot. Přirozenou mezigenerační solidaritu se už podařilo do velké míry zlikvidovat průběžným důchodovým systémem. Důsledky jsou vidět už dnes v přeplněných domovech důchodců a žalostné porodnosti. Země západní Evropy mají na nás trochu náskok a utěšeně rostoucí ghetta za pár desetiletí bez problémů jednoduše přehlasují původní Evropany ve volbách.

Lisabonská smlouva umožní západním zemím tento problém o několik let odložit – část přistěhovalců prostě přesune do nových zemí EU včetně ČR i bez našeho souhlasu. Bude to ale nepochybně zabaleno do vzletných frází o větší akceschopnosti a všeobecném přínosu.

V tomto kontextu jsou spory o tom, jestli budeme mít eurokomisaře nebo ne, zcela nepodstatné. V Evropské komisi nás teď pět let zastupoval Vladimír Špidla a popravdě největší benefit z toho byl ten, že zmizel z české politiky.

Prosazování Lisabonské smlouvy ze strany levicových politiků je zcela logické a konformní s jejich cíli. Smutné ale je, že se k nim přidává i část konzervativní pravice, která by měla mít zcela jiné priority. Přes nesouhlas občanských a konzervativních organizací ji většina politiků ODS i KDU (ne tak jejich voličů) prosazuje. Touha po moci, případně zbabělost postavit se nátlaku politiků (ne voličů – ti LS nechtějí) okolních zemí, zřejmě dělá své.

Kdyby nebylo ničeho jiného, tak musí být pro každého člověka, který ctí základní předem daná pravidla, rozhodující původní irské zamítnutí referendem. Jakékoli změny pravidel v průběhu schvalování totiž otevírají Pandořinu skříňku. Představme si příklad: Dvě strany se nedokážou dohodnout a jejich spor řeší soud. Soudce rozhodne ve prospěch jedné z nich. Následně se sesype z vyšších míst kritika, že takové rozhodnutí je nepřijatelné a týž soudce bude muset posoudit případ znovu. A bude ho posuzovat do té doby, než rozhodne „správně“. Absurdní? Po Irsku už ne.

Převzato z blogu autora