18.1.2022 | Svátek má Vladislav


EVROPA: Likvidace východních banditů

6.12.2021

Každý vládce, jedno zda král, císař či velká říše, potřebuje ovládat celé území. A aby se na tomto prostoru nevyskytovali žádní „uličníci“, kteří by rušili jistěže posvátnou a jedině správnou politiku dotyčného vládce či vládnoucí ideologie.

To mne napadlo v okamžiku, kdy jsem se dočetl, že „úspěšná kariéra bývalého rakouského kancléře Sebastiana Kurze definitivně skončila“. Kancléř Kurz byl už delší dobu trnem v oku hlavním sílám dnešní Evropské unie. Zvláště pak sil, které reprezentuje stále ještě „Mutti“ Merkelová a které „tvořivě“ rozvíjí jak Brusel, tak nová německá vláda. Ti všichni se snaží vytvořit z dnešní Evropy cosi jako nástupce Svaté říše římské národa německého. Pro ty, co nejsou fandy na dějepis, musím připomenout, že tento spolek založila v roce 951 tři království, a to arelantské (burgundské, tedy francouzské), německé a italské. V roce 1004 se přidalo české knížectví a postupně zahrnovala říše stovky dalších knížectví, vévodství, hrabství, biskupství, svobodných říšských měst a jiných oblastí. Do roku 1157 se říše označovala jako Říše římská. Od 15. století se začal užívat rozšířený název Svatá říše římská národa německého (latinsky Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanic). České země v ní a jejím řízení hrály až do roku 1620 zásadní roli. Říše skončila roku 1806. Dnešní následník ideologie Svaté říše římské sídlí v Bruselu, ale hlava je v Berlíně. Z hlediska čistě historického se vlastně jedná o čtvrtou reinkarnaci.

Historie pokusů zpacifikovat všechny zpupné místní „pod-krále“ je stará jako lidstvo samo. Už kvůli našemu knížeti svatému Václavu museli přijet do Prahy roku 929, jak vypráví saský kronikář Widukind, naši sousedé. Prahu obsadil spolu se svými armádami saský vévoda Jindřich Ptáčník a s ním i bavorský vévoda Arnulf. Ti se pakvydali na Vyšehrad za knížetem Václavem a přátelsky s ním pohovořili. Načež on dobrovolně rozvázal své spojenectví s dalšími Slovany, hlavně těmi Polabskými (načež byli vyhubeni či germanizováni, i za naší pomoci). Z radosti z toho že se stal náhle spojencem svých germánských sousedů, začal jim platit tzv. „tributy“. Z nichž je nejslavnější dodávka 120 volů. (Prosím nevztahovat to osobně na dnešní europoslance a jiné české zaměstnance EU.)

A hurá hurá, už jsme najednou byli v Evropě. Poněkud to zkazil Václavův bratr Boleslav I. zvaný Ukrutný, který Václava nejprve zapíchl a pak z něj udělal svatého. To už tak v politice bývá. Doma ovšem začal také tím, že ovládl, obsadil a někdy doslova zlikvidoval místní malá knížata a vojvody na českém území. Pak se pustil do boje císařem Otou Ptáčníkem, ale to už je jiná historie. Výsledkem ovšem byl vstup do Říše římské tak, že jsme tam vlastně měli právo veta. Kdeže ty loňské sněhy jsou!

Dnes jsme v politice daleko od obsazování neposlušných vlastních i cizích území tanky. Moc se to nevede. A když se to zkusí jako v Iráku a Afghánistánu, a dneska na Ukrajině, špatně to dopadne. Takže nutno používat také jiné formy. Zásadní myšlenkou je vždy uchovat politickou a ekonomickou jednotu ovládaného území a ukázat každému, kdo by to nechtěl pochopit, jak dopadne.

V současnosti se geopoliticky opakuje stará dělící čára Evropy od Baltu až po Černé a Středozemní moře. Ta západní část východu Evropy (postkomunistické země) spadla jako zralá hruška do náruče západní Evropy. A kdo by na to měl být nejlépe připravený než Německo, tedy podle stejného mustru pojmenovávání postnacistická země. Situace je taková, že kdyby EU, tedy potažmo Německo, přišlo dnes o středovýchodní Evropu a její jižní část, ale hlavně o Česko, Polsko, Maďarsko a dokonce i o Rakousko, byla by to stejná rána a se stejnými následky, jako když Velká Británie přišla o Indii. Z velmoci se stal trpaslík s velmocenskými sny.

Po roce 1989 se splnil sen mnoha císařů Svaté říše římské, a to získání celého tohoto obrovského území bez jediného výstřelu. Ostatně německé císařství (II. říše) a německá III. říše byly v podstatě založeny na tomto přání a plánu. Obě násilná vojenská řešení však ztroskotala, což, zdá se, mnoha Němcům na nějakou dobu došlo. Proč střílet, když to jde jinak. Politicky a ekonomicky. Dneska to vypadá, že už jim „odlehlo“.

Jistým problémem EU je, jak nazývat nové vládce přisvojených území, kterým byl ponechán v podstatě politický status protektorátu. Ale jejichž místní vůdci se po nějaké době začínají nepříjemně osamostatňovat. V boji za samostatnost mají tyto země a státy staleté zkušenosti. Kdy na jedné straně bojovali s pangermanismem, na druhé straně s rozpínajícím se Ruskem a z jihovýchodu s muslimskými fanatiky tehdejší Osmanské říše.

Ani já pořád nevím, jak jim říkat. Tedy těm vzpouzejícím se místním „knížatům“. No, politicky korektně se jim říká populisté. Anebo pravicoví populisté. Myslím si však, že jim Němci v duchu říkají tak, jak byli zvyklí. Kdo četl moji knihu „Život boji a smrt pod sedmi vlajkami“ a mnoho dalších knih o první a druhé světové válce, jistě si něco pamatuje. Třeba že na fotografiích pořizovaných německy mluvícími vojáky na pláních evropského východu v obou světových válkách, a dokonce i v ulicích Vídně, a to včetně „neuvědomělých německých důstojníků“ na konci války visely mrtvolám na krku cedule, kde nikdy nechybělo slovo „Banditen“.

Dnes se likvidace vzpurných neprovádí tak, jako když císař Zikmund nechal pověsit, údajně na zlatém řetězu, Jana Roháče z Dubé. Dnes na to máme jemnější metody.

Například média, prokuratury, speciální policejní komanda, která vtrhnou do sídla vlády, předsedy vlády, kancléře, ministra a do jejich bytů atd. za přítomnosti tzv. investigativních novinářů. Následně vypukne mediální šílenství, pak se zapojí prokuratura, ať už se v tom kterém státě nazývá jakkoliv, a následně soudy. Když to pro dotyčného dobře dopadne, neumře, nespáchá záhadnou sebevraždu a přežije, bývá nakonec v některých případech, jak známe u nás doma, dokonce soudem sezná nevinným. Svět a politika však už jde úplně jinudy a z dotyčného je troska.

Na některé bandity se nepodaří přímo dosáhnout. Neboť jejich houfce – tím myslím voliče a občany obecně – nelze jen tak zlikvidovat a zblbnout. To je případ Poláka Kwasniewskieho, Maďara Orbána, Slovince Janši, ale jinde to celkem funguje. Příkladem může být třeba vláda Roberta Fica na Slovensku, u nás mediální antibabišismus a antizemanismus zajistil volební vítězství koalic Spolu a Pirstanu. Na Ukrajině se na to šlo drsněji, sice také přes volby, ale už ani nevím, kolik politických vůdců bylo takto zlikvidováno.

Evropské unii od počátku pozření středovýchodní části Evropy leží v žaludku takzvaná V4. Jinak též Visegrádská čtyřka. Do určité míry totiž nahrazuje zlikvidovanou rakouskouherskou říši, která byla staletí protiváhou Berlína, Paříže i Istanbulu. A byla namířena jak proti německé rozpínavosti, tak proti islámskému fanatismu a ruským ambicím tento prostor ovládnout.

Dokud byly součástí V4 jen ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko, bylo sázeno geopolitickými manipulátory, politiky a tajnými službami na vyvolání vnitřních rozporů v této sestavě. Podle starého římského hesla „divide et impera“, tedy „rozděl a panuj“. Dost dlouho to fungovalo, také díky Mečiarovi a národnostním slovensko-maďarským rozmíškám, u nás díky neshodám mezi Havlem a Klausem a na sever od nás kvůli zuřivému vnitropolitickému boji v Polsku. Ale všeho do času a Pán Bůh na věky – co je myšleno jako síla mimo běžné politické šarvátky.

Se sdružením V4 pomalu začaly spolupracovat i další státy. Třeba Slovinsko, potichoučku také Srbsko, Makedonie, Rumunsko a další a když přišel pokus o islámskou invazi do Evropy přes Balkán, nejprve podstavil Viktor Orbán na hranicích Maďarska plot proti migrantům-muslimům.

Zároveň se vynořil jako deus ex machina mladičký a neznámý Sebastián Kurz. Na hranicích maličkého a bezvýznamného státu uprostřed Balkánu se cosi zásadního stalo. Na hranicích státu, který byl pod rozlišovací schopností mnoha politiků EU a světa, tehdy Evropskou unií neuznávané Makedonie, vyrostla zeď. Postavená nejen makedonskými vojáky a policisty na pokyn Sebastiána Kurze. Hranice hlídaly jednotky ozbrojených sil členů V4, Rakušanů a také části ozbrojených sil vlád rozpadlé Jugoslávie. To zničilo plány „vítačům“, kteří snili a sní o multikulturní Evropě. Kde bude mít hlavní slovo nová „svatá trojice“: islám, neomarxisté a různé sexuální a myšlenkové minority.

Najednou zdánliví trpaslíci zatrhli plány gigantům! Což je věc, jejíž význam jsme u nás doposud nedocenili. Ale která rozzuřila nejen všechny „progresivisty“ a „wokery“, ale do hloubi duše urazila Angelu Merkelovou, osobu mimořádně egoistickou. Ale nejen ji.

Z našeho hlediska středovýchodní Evropy hlavně Němce. V jejich nezdolatelném vnitřním přesvědčení, že oni jsou předvojem civilizace. A národem, který má vést ten zaostalý zbytek Evropy, zvláště ten na východě. Ti mají jen „Maul halten und weiter dienen!“ (česky „držet hubu a dále sloužit“).

Donnerwetter, jak říkáme my západní Slovani a naši sousedé, rakouští východní Germáni, hudrují dnes Němci. A přitom v Bruselu jim to tak pěkně jde! Unie „Nový zelený německý úděl“ v podstatě spolkla a vzala za svůj a jen ta východní svoloč ne a ne poslouchat. A nejvíc byl vidět mladý muž, který, „himlhergot“, navíc mluví německy. Tedy Sebastian Kurz. Ten ovládl rakouskou lidovou stranu a vyhrál volby s politickým směrem, který udělal ze současného vedení německých politických stran CDU a CSU to, čím se za vlády „Mutti“ Merkel staly. Tedy politickými zbabělci, ideovými fantasty a obecně šašky.

Navíc ukázal, že demokratický stát v dosahu Německa nemusí ovládat zelené a genderistické a neomarxistické šílenství.

Tím se Kurz stal „banditou“ ze všech banditů nejbanditovatějším. Proto musí on i jeho spolupracovníci, podle mínění Merkelové, Bruselu a nové progresivistické vlády Německa, navždy zmizet. To přání je ovšem, jako u mnoha německých vůdců za posledních 150 let, tragický omyl. Je to stejný omyl, jako když si hitlerovci mysleli, že připojením Rakouska a obsazením Sudet vše vyřeší. Nebo Brežněv, který se domníval, že porážkou Pražského jara zachrání ruský komunismus. Rusové pak přišli nejen o socialismus a o evropské satelity, ale málem i o Rusko. Němci dtto. Jen ten jejich socialismus byl nacionální.

A co dál s Německem? Již po první světové válce vítězní spojenci řešili otázku, co s agresory. Nejvíce to odnesly Maďarsko a Rakousko, které se změnily v politické trpaslíky. Už tehdy ovšem padaly návrhy na likvidaci jednotného německého státu. Které není žádným starým státem, neboť vzniklo pár desítek let předtím v roce 1871. Bolševická revoluce v Rusku však rozdělení Německa zabránila. Proti bolševikům v Rusku a Německu stála jen stará německá nacionalistická politická garda a její lidé.

Dnes už mnoho historiků tehdejší rozhodnutí ponechat Německo jako celek hodnotí jako zásadní chybu. Protože právě Německo nejprve ve spolupráci s bolševiky pomohlo postavit na nohy Sovětský svaz, pomohlo mu vybudovat a vycvičit armádu. Aby pak Německo přepadlo střední Evropu, tedy Rakousko, Československo a Polsko. A následně aby hned porazilo západní Evropu a aby pak Hitler v záchvatu germánské megalomanie napadl Rusko. Kde dopadl jako Napoleon. A my ve střední Evropě jsme měli bolševika doma. A v roce 1945 velice rádi.

Ani po skončení druhé světové války, a to z důvodu, že Rusko se změnilo ve velmoc zvanou Sovětský svaz, nebylo Západní Německo rozpuštěno. Ale logicky sloužilo, stejně jako bývalí vojáci Wehrmachtu, jako záloha Západu proti případnému útoku Sovětů.

Jestliže se za první i druhé světové války rvali Němci s Rusy o Ukrajinu, dnešní doba a hrozící konflikt Východ – Západ na hranicích Ukrajiny je jen dalším dějem té staré hry. NATO a většina jeho států v podstatě nemají o Ukrajinu velký zájem. Neboť v něm vidí jen další pokračování šílenství jak obou světových válek, tak tzv. arabského jara. Kde Západ přišel o velkou část staletí ovládaná území a na Blízkém východě a v Asii se vynořil muslimský nepřítel horší, než byla Osmanská říše. Jen se podívejte, jak se na volání současné ukrajinské vlády o pomoc tváři Západ, a to včetně USA.

V této situaci se Poláci odmítají poddat Německu a EU, stejně tak Maďaři a Slovinci. Problémy má unie i s Rumunskem a Rakouskem. Existuje zde reálná šance, že EU - a hlavně Německo - o lehce získané území, lidské zdroje, obrovský trh a válečné předpolí zase přijde.

Tlak vždy budí protitlak. Z východu tlačí na středovýchodní Evropu Rusko, ze západu EU. A muslimové se tlačí ze všech stran čím dále více do Evropy, a to i tam, kde historicky nikdy nebyli. Navíc je zde z hlediska středovýchodní států Evropy obava z nebezpečí, že se transformovaný německy nacionalismus smíchá s islámem. Politici a vlády těchto zemí budou muset něco podniknout. Jak to bude vypadat a jestli se jim to povede, není jasné. Prozatím útočí „pokrokáři“ ze Západu. Polskem otřásá hlasitý řev levice, dědiců polských komunistů. Převrat na Slovensku proti Ficovi za nechutného využití vraždy dvou mladých lidí se změnil v chaos. Odstranění českého nacionalisty slovenského původu, Babiše, z české politiky ukázalo v plné nahotě neschopnost antibabišovské koalice cokoliv rozumného navrhnout, udělat, vymyslet a zařídit. Nepočítáme-li schopnost neustále se chodit ptát do Bruselu, tedy vlastně do Berlína, co máme dělat.

Běží-li vám teď hlavou slova Františka Palackého z roku 1848 „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit“, tak jste na tom stejně jako já. A to bez ohledu na to, že jsem rád, že se v roce 1918 podařilo vytvořit Československo.

My teď budeme nuceni se usilovně bránit. O konec další Svaté říše římské, tedy dnešní EU, se myslím postarají „zelení pokrokáři“ a vše dovrší muslimové, tedy Arabové a afričtí černoši, které Angela tak vítala. No ale vykládejte to v Berlíně a v Bruselu! Oni mají na starosti něco jiného. Zničit evropský průmysl, zničit samostatnost evropských států, ale především nejdřív zničit ty východní bandity, že…








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.