aneb Nová fáze civilizačního střetu… a co teď dál

Cestovav prostředkem května za jistou záležitostí do Rakouska málem jsem si nevšiml, že se nalézám na území jiného státu - kdyby mě na to neupozornila trojí nápadná proměna. Jako švihnutím čarovného proutku už nepokrývala krajinu žluť řepkových polí od obzoru k obzoru, nýbrž se stala zelenou. Náhle se do ní otevřel výhled nezacláněný desítkami a stovkami reklamních, jak se říká po novočesku, billboardů. Zatřetí již silnici nevroubily hampejzy, hanbince a nevěstince, nýbrž vedla dál čistými, úhlednými vesničkami s tu a tam nějakým tím Gasthausem, avšak bez červených srdíček, našpulených rtíků a co tak ještě bývá znamením oné živnosti, zřejmě nepostradatelné pro ekonomiku českého příhraničí. Snad oznamovala vjezd do sousedního státu i tabule s vyobrazením rakouské orlice, ale nejspíš jsem si jí v té výstavě kšeftovního dryčánictví nevšiml a, abych tak pravdu děl, nikterak mi nechyběla. Možná to neocení ten, kdo co živ je, nos za humna rodné vsi nevystrčil, ale pro člověka cestujícího je to zázrak, úleva a pěkný kus svobody, tahle možnost vydat se od Gibraltaru po Finsko bez kontrol, prohlídek, pasů štemplování, zavazadel přehrabování a jiných obřadů toho druhu. Ještě po dvaceti letech se jí nemohu vynabažit a vynachválit. Díky tobě, ó Schengene!

Jenže, jak tak všechno dopadá, může být svobodného cestování bez hranic konec a nemusí to trvat ani moc dlouho. Podmínkou svobody – jakékoliv – je důvěra. Samozřejmý předpoklad, že jí nebude zneužito. A ono se od nějakého času svobody cestování zneužívá, až se nebesa rdí. Tisíce podivných postav táhnou ze země do země, bez dokladů, bez prostředků k životu, bez kvalifikace, v hledání místa, kde by se jim nejlíp, nejpohodlněji, dle možnosti na účet sociálních pokladen žilo. Jelikož jim za patami táhne i pokles kdysi vysokého standardu veřejného pořádku a bezpečí, nelze se divit, že toho má domácí obyvatelstvo jaksi plné zuby. Což nelze odbýt etickým šveholením; neodhodlá-li se k podstatnějšímu zákroku politická kasta, nelibě vyrušená z navyklého myšlení od voleb k volbám, naštvané občanstvo si jej dříve nebo později – ale spíš dříve - vynutí samo, s nepředvídatelnými následky. I když jakáž pomoc, bývala Evropa požehnanou končinou svobody, bezpečí a blahobytu, ale už nebude. Buď potrvá blahovolná nevšímavost a všechno skončí v jednom děsivém karambolu, nebo se prosadí občanská naštvanost a chudince svobodě bude přišlápnut krček. Kdo ví o nějaké třetí alternativě (reálné, prosím, sny a vidiny se nepočítají), ať mě o ní zpraví.

Jak bystrý čtenář zajisté postřehl, týkají se předešlé odstavce sílícího přílivu migrantů zejména, ne však výlučně, z rozvrácených končin Levanty a severní Afriky. Velmi správně je poukazováno na příčinu, pro niž se dala do pohybu lidská lavina: bezvýchodná bída v nemalé části světa. Ušlechtilí duchové rádi poukazují na morální povinnost nás, sytých Evropanů přijmout prchající ve svých zemích a zajistit jim člověka důstojné životní podmínky. K čemuž bych si dovolil uvést několik statistických čísel z oboru světové populační dynamiky. Není to ostatně žádný kumšt, může to udělat každý, kdo má počítač a deset prstů na rukou (z nouze postačí i jeden). Naklikněme si – máme to? – heslo „Světová populace, vývoj“. Objeví se zprvu povlovně, poté čím dál strměji stoupající křivka. V roce 1804 poprvé překročil počet obyvatelstva této nenafouknutelné planety jednu miliardu. Dvou je dosaženo r. 1928, tří 1960, čtyř 1975, pěti 1987, šesti 1999, současný stav sedm a čtvrt miliardy. Jen během mého života se lidstvo namnožilo více než na trojapůlnásobek, inu sakra. Leč počítejme dál. Nevím, skýtá-li česká verze Googlu tuto možnost, německá však umožňuje sledovat nárůst v právě přítomném okamžiku. Koncová čísla naskakují takovým kalupem, že je nestačím zaznamenávat: v pátek 19. června v 11:30 činil stav světového obyvatelstva 7,254,234.000 duší; den poté, v touž hodinu a minutu již 7,254,474,200. Čili: ve 24 hodinách přibylo na světě 240.000.200 dušiček, zhruba zaokrouhleno čtvrt milionu. Porovnejme nyní s číslem, jejž jsem se na vševědném Googlu dlouho nemohl dopídit, jako by podléhalo utajení, až… přece jen: v uplynulých dvanácti měsících přeplulo Středozemní moře nebo se jinými cestami dostalo do kýžené Evropy 276.000 uprchlíků. Jen o málo víc, než přičinlivé lidstvo dokáže naplodit za jediný den! A jelikož lidstvo evropské, severoamerické a povšechně západní se jak známo množí lenivě nebo vůbec nijak, připadá celá ta znepokojující (i když asi jak pro koho) plodivost na země, nazývané ohleduplně rozvojovými.

To pak ale, milí Evropané, můžeme rozevřít pohostinnou náruč dokořán a příjímat všechny uprchlíky napořád, jak si to přejí soucitné duše, a zemím původu se uleví jen o to, co si jejich obyvatelé stačí namrouskat za jediný den. Jistou úlevou může být, že převaděčský průmysl kasíruje za své služby od pěti do desíti tisíc dolarů; i můžeme se těšit vyhlídkou, že až se vyprázdní reservoár těch, kteří ty prachy mají, ustane nebo aspoň poleví i obchod s lidskou… nepravím chudobou. Lehkověrností, snadnou naslibovatelností. Zůstane po něm teď už chudoba skutečná, země vyplundrované z finančních rezerv, zbídačelé obyvatelstvo, zoufalství a beznaděj. Věru žalostný výsledek humánních snah. Je vůbec pozhoruhodné, jak téměř zpravidla končívají šlechetné úmysly malérem.

Je-li ještě jaké pomoci ze strany západních zemí, obtížno soudit; jestli ano, trpí dvěma nedomyšlenostmi. Jednou je zásadní neochota jejich politiků a vlivných intelektuálních kruhů zabývat se jinou eventualitou dašího vývoje než naprosto nejoptimističtější. Nuže, prostým pohledem do dějin lze zjistit, že optimistické předpoklady se nenaplnily dosud nikdy; a nepochybujme, že tomu tak bude i tentokrát. Druhou je nevůle přemýšlet v úsecích času delších než několik dnů či týdnů. Evropští politikové se dohadují, kolik běženců má přijmout Belgie, kolik Španělsko… než to vymyslí, přibudou jich všemi cestami podvodu další statitisíce a naše moudré státnictvo si může lámat hlavy nad novými, podstatně nakynulejšími kvótami. Dost mi to připomíná patálie kolem řecké zadluženosti: domydlili to synové Helady na pokraj bankrotu… no dobře, poskytneme jim ještě jednu půjčku, abychom zabránili nejhoršímu. Pochopitelně probendí synové Helady v krátkém čase i tuto výpomoc a budou na tom jak byli, jen s rancem dluhů ještě o něco boulovatějším. S vysokou pravděpodobností lze předpovědět, že stejně tomu bude i s veškerými kvótami (pozn. o dva dny později: kvóty pro odpor zejména východoevropských zemí dokvótovaly, což ovšem neznamená, že si naše ctěné státnictvo vzápětí nevymyslí jinou, s odpuštěním, hovadinu). Co s tím?

Bohužel tomu není tak, jak se říkává: že každá potíž je řešitelná, jen vezme-li se to za správný konec. Překročí-li problém stálým oddalováním a růžových obrázků na vzduch malováním určitý mezní bod, je hledání správných konců marné a zůstává už jen jedno řešení. Jméno jeho jest Prů…švih. Matka všech průšvihů, řekl by nebožtík Saddám Husajn. Tudíž: překročila už uprchlická patálie onen kritický bod, nebo se mu teprve blíží? Pakli teprve blíží, času na rozmýšlení není mnoho; a čím déle bude politická reprezentace s účinným řešením otálet, tím drastičtějších prostředků bude muset užít, přinucena holou nezbytností. Co tedy se dá, reálně a bez optimistických brejlí na nose, za dané situace ještě dělat? U vědomí své nepatrnosti a bez nároku na úplnost si dovolím předestřít k uvážení několik dílčích řešení.

- Až velmi nerad a s lítostí nad ztrátou toho kusu svobody byl bych pro dočasné obnovení hraničních kontrol. Osoby bez dokladů nechť jsou bez dalších procedur určeny k deportaci do země původu; není-li zjistitelná, zadrženy v detekčním středisku až do vyšetření totožnosti. Totéž nechť platí o osobách s doklady podezřelými z krádeže či padělání.

- Převážnou část uprchlické masy tvoří osoby muslimského vyznání. Vůči nim je třeba přistupovat s obzvláštní bedlivostí, což nebudiž chápáno jako diskriminace ani antiislamismus, ale zkušeností podmíněná opatrnost. Snímky převaděčských člunů obsazených z dobrých osmdesáti procent mužskými dvaceti- až třicetiletými… jakým dílem asi jsou mezi nimi zastoupeni ti, kdož si vysloužili ostruhy džihádu v Sýrii nebo v Iráku a nyní se vydali pokračovat v tomtéž u nás? A i když ne hned teroristé a hlav uřezávači, mnohasettisícová armáda mladých chlapů bez partnerek, nadto chlapů muslimských s jejich představou mužné cti a nadřazenosti… to nezavání ničím kalým. Nechtěl bych být v nepříliš vzdálené budoucnosti evropskou paní či dívkou, povím vám. Nevím, jestli bych chtěl být vůbec někým, když si tak všechno rozmýšlím. Na druhou stranu se osamělí mužští zase nemohou dál množit, což také za něco stojí.

- Zemí původu je nezřídka stát nadobro rozpadlý, nefunkční, ovládaný zločineckými bandami, náboženskými fanatiky, nebo obojím najednou. Ať jsem proklet, ale před suverenitou takového pastátu netřeba se sklánět v posvátné úctě; a vyžádá-li si toho nutnost, přistoupit k obsazení potřebné části vojensky. Bylo až směšné, jak evropské orgány, odhodlavší se po velkém břicha bolení ničit převaděčské bárky ještě před naloděním, se obrátily o svolení k lokální libyjské vládě v Tobruku; jsouce – očekávatelně – odmítnuty, sklopily uši a celou záležitost odpískaly. Proboha! Parta ovládající jedno město a pár čtverečních kilometrů pouštního písku kolem, má rozhodovat o osudech Evropy? Trochu víc hrdosti, naši slavní demokraté! Nevyjednávat s kdejakým darebákem jen proto, že se udržel na kousku územíčka, než ho z něj vyžene jiný darebák!

- Stejně trapné a k ničemu je obracet se k OSN. Spolek dávno ztrativší jakoukoli váhu i úctu, spolek poskládaný víc než polovinou ze zkorumpovaných diktatur a polodiktatur, spolek, v němž poslední slovo má Rada bezpečnosti v čele s Putinovou autokracií a čínskou partajní oligarchií… je možno si ušetřit námahu i ostudu.

- Až do obnovení normálních poměrů (stane-li se tak vůbec někdy) napomohlo by řešení uprchlického problému pozastavení platnosti práva azylu. Původního smyslu už beztak pozbylo: neslouží poskytnutí útulku pronásledovaným pro víru či přesvědčení, stavši se nástrojem hledání lepšího, co možná bezpracného bydla. Osobám skutečně pronásledovaným lze po bedlivém přešetření poskytnout útulek i bez něj; třebaže se nelze vyhnout otázce, zda by takové osoby neměly hledat nový domov v zemích kulturně a civilizačně blízkých spíš než v těch, s jejichž životním způsobem se nemohou ztotožnit, i kdyby náhodou chtěly.

- S tím souvisí otázka státního občanství. Rozdávalo se svého času jako balónky o pouti; i jest nyní velikého divení, že dejme tomu švédský občan Hidžabulláh Nikábí byl spatřen v Sýrii, kterak popravuje místní křesťany. Neprozřetelně udělené občanství musí být možno zase zrušit, a to i v případě, že se takový dobrák nejmenuje Hidžabulláh Nikábí, nýbrž Johan Anderson; a brání-li tomu ústava, nuže, ani ústava není nedoknutelná co indická posvátná kráva

- Bývalo, a není tomu ani příliš dávno, za určitých mimořádných okolností vyhlašováno stanné právo. Netřeba si představovat, že by v takovém pádě měl být běženec s nezjistitelnou totožnosti věšen na nejbližší větev; urychlené vyhoštění hned na místě osobou k tomu povolanou a bez složitých právních procedur si však představiti lze. Jako ultima ratio, jak říkají latinníci, jako poslední prostředek, když mírnější prostředky selhaly. Ještě to bohdá není tak daleko, ale snadno může být.

V mimořádné situaci už jsme; ještě nikdy se náš civilizační způsob neocitl v takovém ohrožení, ještě nikdy nebyla do takové míry v sázce existence ne-li nás samých, tedy našich potomků. Nenadál bych se ovšem, že zmíněná řešení vezme za své současná politická garnitura, a vůbec už ne spanilomyslným jemnocitem se jen tak tetelící krasoduchové; jest přece tak příjemné shlížet s výše své ušlechtilosti na ten přízemní, měšťácký dav, jemuž jsou ideje všelidské lásky cizí. Nakolik krasoduch svým idejím i věří, je arciť věc druhá. Pohnutky politických profesionálů jsou průhlednější: rádi by do konce tohoto a možno-li i příštího volebního období setrvali ve svých parlamentních židličkách. Podmínkou toho jsou, jak nenutno zvlášť uvádět, voličské hlasy. Zde je háček, za nějž může zabrat podddaný občánek. Demokracie zatím zrušena nebyla, i když kdoví; razítkování nevhodných názorů štemplem islamofobie. populismu, rasismu a jiných odporných –ismů máme na talíři už teď a další přitvrzení nelze vyloučit. Využijme tedy času, dokud posun k řízené demokracii nenastal, a volme… nikoli partaje, podobající se beztoho až na ty řeči čím dál víc jedna druhé jako vejce vejceti, ale konkrétní osoby projevivší rozum, kuráž, předvídavost, neovlivnitelnost právě panujícími módami.

Doufejme jen, že nás čas nepředběhne. Kolo dějin se v posledních týdnech kutálí čím dál zběsileji a bůhví, k čemu se dokutálí ne-li do konce tohoto roku, tedy v příštím. Mohou to být volby v řadě evropských států, jejchž ústředním tématem se stanou ne rozpočty a deficity, nýbrž záchrana civilizace dřív, než bude překročen bod nenávratu. Také to ale může být exploze veřejného protestu s nekontrolovatelnými následky; a jsou myslitelné i mnohem šerdenější scénáře, jejichž vylíčení se zdráhá mysl má. Přesvědčit se ale nedokáže. Sleduji civilizační zápas od samých začátků a co mi vychází, není zvlášť povzbudivé; ne nadarmo mě kdysi jeden čtenář posměšně nazval Kassandrou z Hannoveru. Bohužel předpovědi vycházejí spíš Kassandrám než prorokům bezkonfliktních zítřků.

Abych nějak zakončil toto už beztak dlouhé povídání: nešalme se iluzemi, ale vycházejme ze skutečností, jaké jsou. V tom je záruka prognostického úspěchu, byť se i chlupy na zádech hrůzou ježily.

Hannover, 25. června 2015