Můžete tomu říkat jakkoli, výmysl, klam, polopravda, mlžení, zamlčování nebo intrika, ale pořád je to lež. V osobních životech s ní máme všichni své zkušenosti. A z naší intimní, lidské zkušenosti také víme, že ji na počátku málokdy prokoukneme (skoro nikdy), ale že se ona sama (skoro vždy) odhalí v toku času. Starořecký dramatik a politik Sofoklés moudře říká: „Lež nikdy nežije tak dlouho, aby byla stará.“

Lháře je prý možné odhalit tím snadněji, čím je nám bližší. To platí nejen v rámci rodiny nebo kamarádů, ale i na úrovni států. V tomto ohledu se jeví jako poučný výzkum Eurobarometru, který proběhl na podzim 2009 v Řecku. Tehdy se 92 % obyvatel domnívalo, že současná hospodářská situace v zemi je velmi špatná a tím poslali Řecko na první příčku nejpesimističtějších národů EU. A mezitím stihli zástupci EU projednat Lisabonskou smlouvu o prohloubení vazeb mezi jednotlivými státy EU, přijali kjótský protokol, vydali komuniké o záměru předehnat USA v hospodářském vývoji a Van Rompuy sdělil poslancům Evropského parlamentu, že EU udělala zásadní pokrok v oblasti makroobezřetnostního dohledu nad finančním systémem a v posílení vnitrostátních fiskálních rámců. Rok na to přiznalo Řecko vážné ekonomické problémy a požádalo EU o půjčku.

Staré Islandské přísloví říká „K tomu, aby se jedna lež stala pravdivou, potřebuješ sedm dalších.“ V souvislosti s aktuální situací Evropské unie se toto přísloví mýlí, protože číslovka sedm jistě nebude konečná. Jak asi vypadá proklamovaná dobrá kondice evropských bank demonstrovaná nejrůznějšími zátěžovými testy? Jak dlouho budou španělský, portugalský a italský ministr financí tvrdit, že jejich země nepotřebuje žádat o finanční záchranu od Evropské unie? A do kdy přetrvá prohlášení Sarkozyho: „Merkelová a já nikdy, rozumíte, nikdy, nenecháme euro padnout“?

Každý den se na nás valí nové a nové informace, které mají veškeré znaky lži, chcete-li polopravd či mlžení. Aktuálně například Itálie ohlásila s veškerou pompou zavedení balíčku „krve a slz“. Už jen důvod pro zavedení tohoto balíčku je zcela pokřivený, má prý „částečně uklidnit nervózní trhy“. Z toho jasně vyplývá, že na skutečné ekonomické situaci země nikomu pranic nezáleží a cílem je pouze nějak ušolíchat vnější image, ideálně do dalších voleb. Ostatně opatření, která v rámci balíčku chce Itálie zavést, jsou toho jasným důkazem – solidární odvody, zvýšení daní na burzovní zisky a progresivní daň z příjmu. O skutečném plánu úspor, demontování přebujelého systému „pečovatelského státu“ a střídmějším životním standardu ani slovo.

Dohlédnutelná, uchopitelná, dosažitelná, a proto elementárně kontrolovatelná parlamentní demokracie, je na ústupu a začíná být střídána úplně jiným typem rozhodováním, které s demokracií nemá nic společného, ale naopak s totalitními režimy mnohé. Evropská unie dnešních dnů je toho bohužel velmi smutným důkazem. Možná byl na počátku budování Evropské unie skutečně „dobrý úmysl“, ale to by mi jistě Iljič Lenin, Klement Gottwald nebo Milouš Jakeš řekli o komunismu svorně také. Na lžích, přetvářce, falšování a pokrytectví nelze nic vybudovat. Dějiny nám to už prokázaly mnohokrát. Lež má krátké nohy a buduje pouze chatrné základy. Je smutné, že my, kteří máme ještě v živé paměti zkušenosti s takovým systém, nebijeme na poplach hlasitěji a slyšitelněji. Že pouze opakujeme chyby dávno minulé – upřednostníme pofiderní jistotu před svobodou a máme dojem, že vlastního prospěchu dosáhneme snáze, když skloníme hlavu i záda.

A proto já si v souvislosti s mediálním vystoupením jakéhokoli představitele Evropské unie, stejně jako před dvaceti lety při vystoupeních generálních tajemníků UV KSČ, vybavím vždy citát anglického básníka osmnáctého století Olivera Goldsmita: „Neptej se mě na nic, a nebudu ti lhát.“

Článek převzat z TerezaKakosova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky