Právě toto pondělí začala Evropská unie zase jednat o tom, jak zamezit již před hranicemi Evropské unie příliv nových uprchlíků. Celkem žije v EU 31 milionů lidí, kteří se tu nenarodili, z toho nejvíce v Německu, bezmála šest a půl milionu, v ostatních velkých zemích kolem pěti milionů.

Česko má ale právě kvůli těmto migrantům, kterých tu oficiálně žije necelých půl milionu, problém kvůli kvótám, pomocí kterých hodlá Evropská komise dál přidělovat zemím jejich počty: mělo by jít v dalších dvou letech celkem o 20 000 lidí většinou z Libye a Sýrie. Konečné rozhodnutí by mělo padnout ještě letos.

Český premiér je z takového rozhodnutí překvapen, ač něco takového bylo běžné i v druhé půlce minulého století, kdy se emigrovalo z tzv. socialistických zemí. Kvóty pro přijetí v různých dobách měly i Spojené státy, Kanada či Austrálie nebo třeba Švýcarsko.

Samozřejmě, že je ale rozdíl v tom, jestli si kvóty určují jednotlivé státy samy, nebo jestli je jednotlivým zemím přidělí Brusel. Jenže prozíravější státy jako Británie, Irsko a Dánsko s tím počítaly předem a vymohly si výjimky. Proto obhajoba naší suverenity je poněkud opožděná a kvůli konkrétnímu číslu dokonce překvapivá: z třetího světa bychom měli v příštích dvou letech přijmout 525 uprchlíků, což je méně, než jsme přijali loni: tehdy takových lidí bylo 765, čili přibližně o polovinu více.

Navíc číslo, které nám bylo zatím neoficiálně předloženo, bylo vypočteno podle oficiálních kritérií, která odpovídají velikosti země a našim ekonomickým možnostem: jedná se jen o 2,63 procenta migrantů. V porovnání se sousedním Německem, které loni přijalo 200 tisíc uprchlíků (a Itálií, která přijala skoro 65 tisíc uprchlík, či Francií, která rok před tím přijala 10 000 běženců), je to vskutku zanedbatelné množství.

Dříve žádali o azyl ve staré Evropě a jinde naši lidé, dnes bychom to měli oplácet novým uprchlíkům, i když je rozdíl, jestli někdo přijde ze stejné civilizace.

Jenže jsme se před pětadvaceti lety vrátili do euroatlantické civilizace, která dodržuje pravidla vypracovaná těsně po druhé světové válce pod názvem Ženevské konvence zahrnující i tzv. uprchlická práva: jde o zákaz nuceného přesunu či navrácení osoby do země, kde by uprchlíkům hrozilo porušení základních lidských práv z důvodů náboženských, rasových či politických. A v rámci Evropské unie by měl platit princip sdílené solidarity: jinak by uprchlíci v brzké době zahltili jen jižní státy, což by mohlo vést k ještě větším problémům.

Proto výroky prezidenta Zemana o tom, že uprchlíkům je třeba pomáhat na jejich území, a strašení tím, že se mezi nimi mohou vyskytovat i džihádisté, kteří nám vyhodí do povětří Pražský hrad, jsou jen populistická a zcela nerealizovatelná.

V zemích, z kterých lidé prchají, zuří většinou občanské války, které neumíme zastavit, a vracet lidi do podmínek, kde je ohrožen jejich život, si nemůže naše civilizace jednoduše dovolit: tím by popřela hodnoty, na kterých je postavena. Proti přijetí dalších uprchlíků jsou ale i další země, naposled například Francie, takže teprve uvidíme, jak jednání dopadnou.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel