Leckdo mohl očekávat, že porážka unijního projektu v britském referendu přiměje německo-francouzský motor Evropské unie, aby snížil otáčky, zpomalil a ohlédl se, zda na své cestě neztrácí souputníky. Nic takového.

Němci a Francouzi se naopak chystají sešlápnout plynový pedál, posílit společné instituce, přerozdělování.

O jejich plánech vypovídá pozoruhodný článek nebo spíš manifest – nazvaný Silná Evropa ve světě nejistot (A Strong Europe in a World of Uncertainties), pod kterým jsou podepsáni Frank-Walter Steinmeier a Jean-Marc Ayrault. Šéfové diplomacií Německa a Francie v něm dávají nahlédnout do nitra evropské politiky svých zemí.

Musíme přidat

Devítistránkový manifest byl zveřejněn krátce po britském referendu.

Jeho úvod je realistický. Posuďte sami.

Musíme přiznat, že podpora a nadšení pro náš společný projekt vyprchaly [...]. Přiměřená odpověď není jen volání, že potřebujeme víc Evropy, ani období pouhé reflexe. Musíme se víc zaměřit na základní věci a na to, abychom splnili konkrétní očekávání našich občanů.

Nadějné. Jenže, nedejte se mýlit. To je jen začátek. Pokud čtete dál, poznáte, že vzápětí se německo-francouzský motor rozjíždí a pokračuje směrem k eurovému superstátu. Nikoho přitom nenechává na pochybách, že všechno převálcuje. A žádný Brit už do další krasojízdy nebude kibicovat.

Naše dvě země sdílejí společný osud a společnou sadu hodnot, což poskytuje základy pro ještě těsnější unii mezi našimi národy. Proto postoupíme dál k politické unii v Evropě a pozveme další Evropany, aby se na tomto úsilí podíleli.

Takže, dejme si to dohromady: „... podpora a nadšení pro náš společný projekt vyprchaly“, „... proto postoupíme dál k politické unii.“

Kverulantů se nelekejme a na jejich názory nehleďme. Britové v referendu vzkázali, že se na další integraci nechtějí podílet, my se ale nedáme zviklat a odpovíme: Ještě víc integrace. Ještě víc eura.

A co s těmi, kteří pozvánku do německo-francouzského projektu odmítnou? O tom se autoři manifestu nezmiňují. Lze ale tušit, že budou odsunuti na periferii, protože všechno důležité se bude dít v eurozóně.

Euro vyjadřuje náš závazek k nezvratnosti evropské integrace...

Vytrváme. Brexit, nebrexit – kupředu, zpátky ni krok. Z Evropské unie můžete utéct, členství v eurozóně (jak se prokázalo během jednání o záchranném balíčku s řeckými marxisty) je neodvolatelné. Takže šup do eurozóny a už žádná „n-exit-ová“ referenda.

Víme, co potřebujete

Text upozorňuje, co je nutné udělat, aby dílo bylo dokončeno.

Dokončení projektu evropské měnové unie bude zahrnovat posílení politického řízení unie stejně jako sdílení rozpočtových nákladů.

A vzhůru, psanci této Evropy, do fiskální unie! Vytvoříme nové politické funkce a nové sekretariáty pro rozpočtové transfery (a pro své kamarády). Bruselskou byrokracii reformujeme tak, že jí budeme posílat víc peněz, aby mohla víc přerozdělovat.

Veřejná podpora eura je ohrožena nedostatkem pokroku v sociální a daňové oblasti členských států. Proto každý krok k dalšímu prohloubení měnové unie by měl být provázen pokrokem v oblasti společného zdanění, zejména nadnárodních korporací, stejně jako společnými minimálními sociálními standardy.

Spějme dál pod vedením Německa a Francie do Evropy s harmonizovanou daňovou a sociální politikou. Potom bude euro a vůbec celá pokroková eurozóna populárnější než Adele ze zpuchřelé monarchie za kanálem.

Posílit a zabetonovat

Manifest (celý si ho můžete přečíst zde, nebo tady) realisticky uznává, že žádná z unijních zemí, nemůže být ke vstupu do eurozóny přinucena proti své vůli.

Musíme uznat, že rozpočtové důsledky vyplývající ze společné měny byly větší, než jsme mohli předpokládat v době, když bylo spuštěno euro. Proto musíme respektovat přání ostatních samostatně se rozhodnout, zda k euru přistoupit.

Rozumné. Na druhé straně však německo-francouzský tandem svůj manifest prošpikoval apely „musíme“ a „posílit“. No a nejklíčovější slovo z klíčových je „nevratnost“ („irreversibility”). Jeho spojování s eurem dokládá, jakou úlohu Německo a Francie společné měně přikládají – zabetonovat pokrok.

Vstup do eurozóny je dobrovolným a neodvolatelným rozhodnutím. Před devětaosmdesátým rokem se tomu říkalo na věčné časy.

S Draghim, nebo s Alžbětou?

Rozhodování, zda přijmout euro, nebo si nechat korunu, by mělo být především zvažováním nákladů, benefitů, rizik. A kdyby rozhodovaly emoce?

Poté, co jsem si přečetl Steinmeierův a Ayraultův traktát, měna eurozóny v mých očích o něco propadla a bleskla mi hlavou ujetá myšlenka: Co takhle požádat královnu Alžbětu, aby Česko přijala za zámořské území své monarchie?