14.10.2019 | Svátek má Agáta


EVROPA: Křesťané, Lisabon a omyly Dana Drápala

7.1.2009

Dan Drápal je jedním z mých nejoblíbenějších publicistů. Právě proto na mě jeho článek Křesťané a Evropská unie (NP, 20.12.2008) zapůsobil jako studená sprcha. Autor uvádí, že jeho cílem je “upozornit na některá vážná zjednodušení a poukázat na souvislosti, které se nemusí v tomto dějinném okamžiku jevit jako relevantní.” Obávám se však, že zjednodušení či spíše nepřesností a omylů se dopustil právě Dan Drápal.

Dvě smlouvy nahrazují dvě smlouvy

V článku například píše: „Odpůrci Lisabonské smlouvy ovšem nezřídka zapomínají, že Lisabonská smlouva není krokem k větší složitosti, ale ke zjednodušení: Nahrazuje celou řadu jiných smluv, které jsou ve svém souhrnu mnohem delší a nesrozumitelnější.“ To byla často používaná teze zastánců odmítnuté euroústavy. Fakta jsou však jiná. Současná EU stojí v zásadě na dvou(!) smlouvách – Smlouvě o založení Evropského společenství a Smlouvě o Evropské unii. Ona „řada smluv“ – Maastrichtská, Amsterodamská a Smlouva z Nice – jsou ve skutečnosti dohody o změnách oněch dvou základních smluv. Jinými slovy jejich novelizace. V Úředním věstníku EU byly obě smlouvy již publikovány v konsolidovaném znění. Lisabonská smlouva má ve skutečnosti opět formu další novelizace a zahrnuje opět dvě základní smlouvy – Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o fungování Evropské unie. Drápalovo upozornění je tedy mylné.

Kompromisy nebo diktát?

Překvapivá je také autorova poznámka o tom, že vývoj složitých smluv je důsledkem neustálého vyjednávání, kompromisů a vyvažování, prostě „opakem toho, čím mnozí odpůrci Evropské unie straší: Tedy jakéhosi válcování silou.“ Úniky zápisů z diplomatických jednání nám poslední dobou ukazují, jak neposlušné státy „nejsou válcovány.“ Příklad? „Musíme na ně udržet rozumný tlak… Chceme na Irsko vytvořit tlak a použít všechny dostupné nástroje…” Slova o Irsku a odmítnuté Lisabonské smlouvě. Autor? Podle “uniknutého” zápisu z ministerstva zahraničních věcí je jím státní tajemník ministerstva zahraničních věcí Francie pro evropské záležitosti Jean Pierre Jouyet. Zápis z jednání europoslanců s hlavou českého státu je také hodný pozornosti.

Základním problémem ovšem je, že Drápal zkombinoval kompromisy při sestavování základních smluv s možností “převálcování” menších států při přijímání běžné legislativy (směrnic, nařízení, rámcových rozhodnutí), na kterou upozorňují euroskeptici. Při přijímání těchto legislativních aktů je samozřejmě důležitá metoda hlasování a síla hlasů zástupců jednotlivých zemí. Právě v této věci přináší Lisabonská smlouva pro Česko změny k horšímu. Na druhou stranu, v obou případech je jasně vidět, jak unijní “kompromisy” vypadají. Velcí hráči řeknou “100,” malí nesměle podotknou: “5.” Výsledkem je 90, ale v Unii se tomu říká “kompromis.”

Ostatně, někdo by nám možná mohl vysvětlit, proč se ony “kompromisní” základní smlouvy od roku 1992 mění každých pár let, a to celkově ve směru k větší koncentraci moci do Bruselu. Není nutné být vůči mocným v EU agresivní, ale není nutné být hloupý a nechat se oblbnout tím, že se jimi vytyčený cíl rozdělí do mnoha krátkých etap, aby každá jednotlivá úprava smlouvy vypadala jako mírnější změna, jako větší kompromis. Zvláště křesťané by se na vývoj měli dívat s dlouhodobým nadhledem. Od roku 1992 pro to již máme dostatečně dlouhou dobu.

Unie jako mírotvorce

Diskutabilní je i další teze eurooptimistů, kterou Dan Drápal použil: úspěch evropské integrace ve věci mírového soužití. Je těžké posoudit, nakolik je mír v Evropě výsledkem EHS, resp. EU. Oxfordský historik John Laughland došel k závěru, že Unie na mír v Evropě neměla vliv. Důkaz v této věci nemůže podat žádná názorová strana. Je ale faktem, že mír mezi sebou dlouhou dobu v poválečném období udržely i jiné země, které spolu sousedily nebo byla mezi nimi jistá rivalita až nepřátelství. Je navíc smutné, když i Drápal pozapomíná na americkou poválečnou angažovanost a význam NATO. Každopádně, i kdyby „bruselská“ integrace mír zajistila, je zřejmé, že jej až do konce studené války dosáhla ve svobodnější formě – v podobě EHS. Smluvní smršť 90. let, vedoucí k mocenskému posilování bruselského centra, k tomu nepotřebovala. Současná EU se naopak snaží rozšířit svůj „záběr“ právě i na ne-ekonomické oblasti, včetně vojenských otázek. To, mimochodem, už začalo narážet i na rozpaky amerických spojenců. Antiamerická anarchistická mládež z toho možná jásá. U evangelikálních křesťanů by však případná podpora takovým tendencím byla překvapivá.

Vědí politici, co schvalují?

S rozpačitým překvapením přijímám i další Drápalovu poznámku: „Nezdá se, že by menší státy (Nizozemí, Dánsko) měly strach, že je Německo co nevidět zase začne válcovat.“ Kdo viděl pořad 168 hodin s reakcemi našich čelných politiků na otázky o EU a Lisabonské smlouvě, viděl, co bylo zřejmé i dříve: politici nemají o Lisabonu páru! Jednoznačné odmítnutí projektů evropských mocných navíc dnes vyžaduje osobní sílu a politickou statečnost. Kdo sleduje zpravodajství z jiných členských států EU, nemá vůbec iluze o tom, že by situace v jiných zemích byla výrazně lepší. Občané se ve smlouvách nevyznají, politici bohužel většinou asi také ne. Příkladem je mimochodem i dřívější petice „Jsme pro Evropskou ústavu,“ v které se velmi angažovala (a byla možná i její autorkou) Drápalem chválená Jana Hybášková. V reakci na tuto petici vydalo několik lidí (mezi nimi šéf katedry ústavního práva na právnické fakultě) prohlášení „Jsme pro Evropu svobody a demokracie.“ Šlo o seznam omylů v petici Hybáškové a upozornění na věci, které byly vydávány jako přínosy euroústavy, přestože jsou již obsaženy v současných smlouvách.

Lisabon není politicky neutrální

Zásadní tezí je Drápalovo upozornění, že „Lisabonská smlouva je rozhodovací mechanismus, nikoli politika” a náznak, že v případě lepší duchovní atmosféry v Evropě by Lisabon zůstal a politika by se změnila. Lisabonská smlouva bohužel není ideologicky neutrální dokument. Explicitně navíc stanoví, že dosud nezávazná Listina základních práv EU “má stejnou právní sílu jako Smlouvy” (čl. 6, odst. 1 SEU).

Lisabon například pro výkon jedné z nejmocnějších funkcí EU uvádí tyto podmínky: „Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti.“ (zvýraznění JZ). Eurokomisařem tedy nemohou být nedostatečně „evropanské“ osobnosti, byť by získaly mandát od voličů a splňovaly by odborné a morální předpoklady? Nebo je snad „evropanství“ logickou podmínkou pro výkon funkce komisaře? Proč tedy tato podmínka chybí v současných smlouvách? Ty totiž uvádějí podmínky neideologické: “Členové Komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a poskytují veškeré záruky nezávislosti.“ Ono „evropanství“ jistě není bez významu, když při překopírování podmínek ze současných smluv stálo autorům Lisabonu za zásah do textu. Jako výsměch pak působí silně „antidiskriminační“ orientace připravovaných smluv, která vypadá jak z pera Džamily Stehlíkové, snad nejevropštější Evropanky.

S Bruselem za klima studenější!

Tragikomiky je však v připravované smlouvě více: jedním z cílů Unie je podle ní například „boj proti změně klimatu.“ Nemusíme v této věci zrovna sdílet názor prezidenta Klause, ale patří konkrétní stanovisko k této hypotéze do základního právního dokumentu? Není spíše na demokraticky volených politicích, aby dle smluvně definovaných postupů přijímali stanoviska a opatření ke konkrétním výzvám doby? Vždyť jejich názory a názory vědců se mohou měnit – ovšem pouze ve svobodné a demokratické společnosti.

V Listině základních práv, povýšené Lisabonskou smlouvou na právně závazný dokument, je také obsažen explicitní zákaz trestu smrti. I to je změna oproti současným smlouvám (i když jeho zavedení by bylo zřejmě nemožné už v současné době). Opět se ptám: neměli by o této citlivé otázce rozhodovat politici, ať již na úrovni členských států (podobně, jako v USA) nebo Unie? Je vhodné vyřadit toto téma z demokratické diskuse jeho zákazem v základním smluvním dokumentu? Podobné otázky lze klást i k „sociálním právům,“ k zákazu nucených prací (bez uvedení výjimky pro odsouzené v rámci trestně-právních mechanismů), k právu na stejné (tedy velkorysé) pracovní podmínky pro příslušníky neunijních zemí, kteří pracují v členských zemích EU a podobně. Slovy právníka Tomáše Břicháčka je Charta „výkladní skříní evropské postmoderní levice“ (viz Břicháček, T.: „Lisabonská smlouva: socialismus na věčné časy,“ Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, prosinec 2008).

Unie a komunismus

Zcela zbytečnou a smutnou je však Drápalova poznámka k prezidentu Klausovi a srovnávání Evropské unie s komunismem, které je podle Drápala „trestuhodné.“ Drápal uvádí, že EU nemá žádné politické vězně. Pastor Green byl ve Švédsku za kázání, ve kterém kritizoval homosexualitu, odsouzen na měsíc do vězení. Odvolal se a nakonec do vězení nešel. Zákon, který to umožňuje, je však faktem. Podobné zákony byly navíc schváleny v posledních letech i jinde v EU. Byl by pastor politickým vězněm, nebo ne, pane Drápale? Není snad tradiční křesťanský přístup k homosexualitě, vyjádřený navíc při kázání, politickým názorem stejně, jako odmítání komunismu? Jistě, jde o členské státy, nikoli o EU jako takovou. Jenže EU je z členských států složena a její povinná „antidiskriminační“ legislativa je dokonalým dlážděním cesty k politickým vězňům, i když se jim bude říkat jinak - stejně jako za komunismu.

Přesto přese všechno, když prezident před lety přirovnal EU k RVHP, zdůraznil, že jde o podobnost strukturální, nikoli ideologickou. Že tomuto rozdílu snad nerozuměli či nechtěli rozumět někteří novináři a eurofilové je pochopitelné. Že by mu nerozuměl ani jindy kriticky myslící a inteligentní Dan Drápal je však s podivem.

Možná panu Drápalovi vadilo srovnání arogance některých europoslanců s bolševickou vrchností SSSR v roce 1968. Domnívám se, že takové srovnání bylo zcela na místě a jestli to Drápal nevidí, připomíná biblická slova o těch, kdo vidíce nevidí, slyšíce neslyší.

Odmítnutí Lisabonu není „ano“ Moskvě

Přitakání Topolánkově dilematu „Lisabon nebo Moskva“ asi příliš nebere v potaz členství naší země v NATO ani silně proruské tendence v některých mocných unijních státech. Připomeňme však, že naše případné odmítnutí Lisabonské smlouvy nezakládá žádný právní nárok vyloučit Česko z EU podle současných smluv. Ty jsou, jak Topolánek sám nepřímo potvrdil, jednostranně nevypověditelné. Bez souhlasu ČR by tedy trvaly všechny závazky ostatních členských států EU vůči Česku, a to i tehdy, když by vytvořily „novou EU“ bez České republiky. Taková nová mezistátní smlouva by totiž bez souhlasu České republiky nemohla rušit smlouvy stávající. To není konstatování přání, ale reflexe podmínek současných unijních smluv a Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Dan Drápal připomíná svůj vstup do KDU-ČSL. Místo ovlivnění lidovců k realističtější politice měl však tento počin, obávám se, spíše opačný účinek. Dan Drápal, dříve kriticky myslící publicista, jakoby přejal argumentaci takových euroexpertů, jakými jsou jím chválené europoslankyně Roithová a Hybášková. Nevím, jestli jednoznačný euroskepticismus je v souladu s boží vůlí. Sice myslím, že Bůh nemá rád Babylónské věže, změti jazyků, spojených pýchou, ale možná se na věci dívám nesprávně. Ovšem z faktů o unijních smlouvách, odvozených legislativních normách a o jejich výkladu Evropským soudním dvorem mi nepřipadá, že by Bůh, který je Pravda, byl zrovna euronadšenec. Naopak, fakta o EU mě děsí. Dan Drápal totiž není jediným, kdo pamatuje komunismus a četl Bibli. Zbývá mi tedy prosba, která snad nebude znít povýšeně: pane Drápale, prosím, proberte se. Přestaňte automaticky opakovat to, co slyšíte a vraťte se k tomu, v čem jste byl přínosem: ke kritickému, konzervativnímu myšlení.

Euportal.cz



České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum
České porodnice nepodporují kojení tak, jak se chlubí, ukázal průzkum

České porodnice nedokážou poskytnout rodičkám dostatečnou podporu pro úspěšné kojení. Vyplývá to z průzkumu, který poukazuje na to, že každá šestá rodička nebyla spokojená s přístupem personálu.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.