Zmatení z výsledků hlasování britského referenda o členství v Evropské unii je téměř dokonalé. Vítězní příznivci brexitu však už nyní, bohužel, připomínají ohlušeného opilce, který se po těžké pitce probouzí uprostřed chaotické vřavy s krvavýma rukama a prázdnou hlavou. Nikdo z nich – jak nebritské - nemá plán pro příští období, a mnozí už dokonce přiznávají, že v kampani tak trochu lhali...

Labouristé se rozpadají. Konzervativci čelí největší vnitřní krizi za posledních téměř sto let. Libra spadla na třicetileté minimum. Skotsko a Severní Irsko mluví o odchodu. Ještě štěstí, že Britové mají mlčící a pracující monarchii, která ještě může – alespoň teoreticky – posloužit jako záchranná brzda.

Pokud v této situaci britský politický systém tiše nepřizná, že selhal, a nevyužije této záchranné brzdy, může hysterie zcela rozervat sedmou největší světovou ekonomiku, postavenou v současnosti ze sedmdesáti procent na výkonu sektoru služeb, stejně jako zlikvidovat vojenskou moc Velké Británie, kontrolující pro NATO strategicky důležitý prostor severního Atlantiku. Bylo by to velmi jednoduché a rychlé. Velká Británie je totiž sama o sobě unií Anglie, Skotska a Walesu, ke kterým teprve forma takzvaného Spojeného království v devatenáctém století připojila Severní Irsko. Takže pokud by brexit prošel do důsledků, a Skotsko a Severní Irsko v odpovědi na to zvolí samostatnost, zbude z monumentální architektury kdysi největšího impéria v lidských dějinách pouze část ostrova Británie (už ne Velká) a, případně, poněkud nuzné Spojené Království Anglie a Walesu.

Royal Navy a Royal Air Force, tedy královské námořnictvo a letectvo, přijdou o svoje základny ve Skotsku a Severním Irsku. Pro případ připojení severu Irska k Irské republice je potom nutné kalkulovat nejenom s obnovením teroristického násilí mezi probritskými severoirskými protestanty a proirskými katolíky (tuto možnost považuje za nevyhnutelnou většina britského tisku), ale i s rozšířením neutrality Irska na celý ostrov, což by znemožnilo i jakoukoliv formu pronájmu vojenských základen. Pro britské vojenské plánování i pro NATO by ztráta tak velkého operačního prostoru byla zásadním oslabením.

Další komplikací je vztah Spojeného království k takzvaným Korunním závislým územím, například Isle of Man, který kontroluje přístupové námořní cesty k Británii z jihu. Tato území (territories) jsou totiž soukromým majetkem koruny. Patří tedy britskému panovníkovi, a nejsou ani v současnosti formálně součástí Spojeného království, ani Evropské unie. Pokud zanikne Velká Británie, s největší pravděpodobností zanikne i právo britského parlamentu vydávat pro ně zákony, stejně jako právo britské vlády spravovat jejich zahraniční vztahy a obranu. Jenomže, co když královna nebude souhlasit?

Podobně problematický vztah má Spojené království k takzvaným Zámořským teritoriím, kterých je celkem čtrnáct. Právě sem logicky patří i všechny vojenské základny mimo území Spojeného království, včetně Falklandských ostrovů, Kypru a Gibraltaru. Ani jedno z těchto teritorií není formální součástí Spojeného království. Pokud by britský Zbytkostán přišel o monarchii, nezbude mu, než znovu vyjednat všechny jednotlivé vztahy od začátku. Španělsko už nárok na Gibraltar vzneslo. Argentina se s jistotou přihlásí o Falklandy, znovu vybojované Velkou Británií v krvavém konfliktu roku 1982. A pro Kypr v Evropské unii bude prodej pozemků obrovských britských základen Akrotiri a Dhelekia developerům podstatně zajímavějším byznysem, než udržování jejich pronájmu britskému námořnictvu a letectvu.

A navíc – je tady panství Balmoral ve Skotsku, od dob královny Viktorie osobní majetek královské rodiny a její letní byt. Kromě rozsáhlého komplexu historických budov jde o dvě stě kilometrů čtverečních zemědělsky a lesnicky využívaných pozemků a přírodních rezervací. Spekuluje se i o obrovském utajovaném protiatomovém krytu, údajně postaveném pro celou britskou vládu a královskou rodinu v padesátých letech. Těžko si představit, že by britská královská rodina mohla takové strategické zařízení využívat na území suverénního Skotska.

Takže se nám brexit komplikuje. Ano, většina pro brexit hlasovala, a je zcela lhostejné, že jde o většinu malou, o méně vzdělané a starší lidi, především z venkova, udávající jako hlavní zdroj svých informací bulvární tisk. Formálně brexit platí. Stejně formálně, jako právo Parlamentu výsledek jakéhokoliv referenda odmítnout. Referendum je v Británii totiž, opět formálně, výhradně poradním, nezávazným hlasem. Více než čtyři sta dvacet poslanců z celkového počtu šest set padesát však je veřejně proti brexitu. Se znalostí skvělé tradice schopností britského parlamentarismu cokoliv nepříjemného rozmělnit k nepoznání, třeba jen založením několika výborů a řady pracovních skupin, je na jásot v protiunijním táboře poněkud brzo. Stačí malý příklad. Při skotském referendu o nezávislosti měl skotský parlament předem zpracovaný detailní dokument ke všem právním, ekonomickým i politickým krokům, nutným k odchodu z Velké Británie. Měl šest set padesát stran. Zastánci brexitu nemají ani jednu.

Těžko lze očekávat, že by britská politická kultura a styl dovolily parlamentu výsledek referenda otevřeně odmítnout. Stejná politická kultura a styl však dovolují stovky způsobů, kterými se dá celý brexit zkomplikovat k neproveditelnosti. A existuje ještě jedna neveřejná pojistka.

Podle britského tisku, a dokumentů, citovaných v minulosti v listu The Guardian, má britský parlamentní systém zvykovou „kotvu“, připomínající funkci našeho Ústavního soudu. Královna Alžběta Druhá a její nejstarší syn, princ Charles, mají právo veta k jakémukoliv textu zákona, schvalovaného parlamentem. Návrhy zákonů jsou jim v tichosti předkládány před jejich definitivním hlasováním ve Sněmovně. Jejich úlohou je dbát na práva a zájem koruny, tedy státu v kontrastu s aktuálním „zájmem lidu“. The Guardian dokonce zveřejnil před časem seznam téměř čtyřiceti zákonů, ve kterých královská rodina v zájmu země prosadila změny.

A teď si zkuste vsadit, jestli by pro zájmy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska tak destruktivní populismus brexiteerského vůdce Nigela Farage u takovéto „ústavní“ pojistky mohl najít pochopení.

Psáno pro www.hlidacipes.org