Doma, v České republice, je veškerá činnost prolezlá korupcí. Přesvědčují nás o tom denně sdělovací prostředky. Investigativní novináři ani nestačí řádně rozpatlat včerejší kauzy a již se na ně hrnou nové, další a další. Nemusejí se ani příliš snažit objevovat (nebo vymýšlet) nové lotroviny. Armáda žalobníčků a udavačů zahlcujících kapacity policie svými trestními oznámeními se o dostatek případů sama postará. Co na tom, že obvinění mohou být falešná, vždyť podat trestní oznámení je tak snadné a na obviněném vždy alespoň něco špíny zůstane.

Situace došla tak daleko, že se starostové bojí vypsat výběrové řízení, protože vědí, že za bukem číhá opoziční udavač-čekatel. Udavačství kvete v České republice i v oblastech mimokorupčních. Hojně je využíváno i v politickém zápolení. Nejde jen o pošpinění soupeře, ale sociální demokraté povýšili profesi udavače na vyšší úroveň. Žalovanou stranou již není jen občan či firma, ale přímo parlament, způsob jeho rozhodování, případně vlastní politické rozhodnutí. Snaží se nahradit politické rozhodování parlamentu (na které hlasy svých poslanců nestačí) soudním rozhodováním Ústavního soudu. Vrcholným číslem se může pyšnit král udavačů Dienstbier. Spolu s partou sociálnědemokratických senátorů vypracovali udání na prezidenta za velezradu. Jak to tedy vypadá, jsme národ nejen korupčníků, ale i udavačů. Ono se to vlastně vzájemně podmiňuje.

Transparency Internacional nás v žebříčku "vnímání korupce" (přiznám se, že nevím přesně, co to je) řadí na nedůstojné místo mezi státy. Máme těch kauz tolik, že zlodějnu v Mostecké uhelné za nás musí řešit Švýcaři. Mne ale nezajímá, jaká je korupce v jiných státech. Zajímá mne, jaká je doma a doma jsem v Evropské unii.

O korupci v orgánech EU se nemluví, nepíše, neobjeví se ani na obrazovkách televizorů. V mediálním humbuku korupčních afér zůstává EU zcela nepovšimnuta, a tudíž ve virtuálním světě informací korupce v EU neexistuje. Dokonce ani Transparency Internacional neuvádí EU ve svém korupčním žebříčku. Je to snad tím, že evropští úředníci, komisaři, poslanci, specialisté a poradci jsou natolik uvědomělými Evropany, že je při přerozdělování stovek miliard eur ani nenapadne o korupci uvažovat? Je možné, že stovky lobbistických firem v Bruselu rozdávají za poskytnuté služby jen žvýkačky či reklamní kalendáře? Je to tím, že peníze z evropských fondů se stávají předmětem korupce až po průchodu přes české hranice? Nebo je chyba na straně našich investigativců?

Jako blesk z čistého nebe na mne zapůsobil krátký článek Blahoslava Hrušky v týdeníku EURO přetištěný na Neviditelném psu. Pod názvem Přísně tajný Olafgate nás informuje o tom, jak Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) zmanipuloval vyšetřování bývalého eurokomisaře Johna Dalliho. Vyšetřování se ujal osobně šéf protikorupčního úřadu Evropské unie a do aféry byly zapleteny i špičky unijní "věrchušky" včetně předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosy. Čekal jsem proto smršť kritiky, média přetékající palcovými titulky, ale "ticho po pěšině".

Když už naši novináři neumějí, nechtějí či nesmějí psát o korupci v EU, tak proč mi alespoň nesdělí některá závažná fakta o platech a prebendách úředníků, abych mohl kvalifikovaně závidět? Proč mě neinformují o tom, kolik nás stojí zbytečný Evropský parlament či jak nepřiměřeně velká byla odměna sekretářky Manuely? Jak se bez těchto zásadních informací mohu v hospodě spravedlivě rozhořčovat a zanadávat si na poměry v EU? Ještě že máme svého Ratha a spol.

O rozhazování peněz, resp. o jejich defraudaci v EU se před čtyřmi léty zajímavě rozepsal Benjamin Kuras v článku Evropská unie si opět vyhodila z kopýtka - poz. red.