28.11.2021 | Svátek má René


EVROPA: Koronovace národního státu

27.3.2020

Infekce koronaviru bude další ranou pro Evropskou unii. Kromě mnoha mrtvých a materiálních škod po ní totiž zbude ponaučení, že národní stát je a zůstane nejvíce akceschopnou organizací k řízení společnosti.

Rakouský kancléř si postěžoval, že „když je situace vážná, tak v Evropě neexistuje solidarita“. Sebastian Kurz je chytrý, a proto ho nedostatek solidarity jistě nepřekvapil. Ti, kterým to tolik nemyslí, cpali po desetiletí národy do chomoutu spojených států evropských a drmolili přitom, že „velké problémy může vyřešit pouze velká organizace“. Evropa má společnou měnu, prezidenta, parlament, vládu jménem Komise, touží po armádě, ale nedrží pohromadě. Všechny šoky posledních let – od bankovního krachu až po migraci a epidemii – ukazují, že evropské země nejsou ochotny rozdělit se mezi sebou o poslední košili a pořád myslí především na sebe. EU je fantom, protože její členové uskutečňují především vlastní národní zájmy. A když to nejde, tak ze spolku vystoupí. Brexit, migrace a koronavirus jsou fanfáry oslavující výsostné postavení národního státu.

Každý stát se vždy nachází někde mezi rozkvětem a zánikem. A proto je k přežití národa nevyvratitelným důvodem nadřazenost národních zájmů. Tenhle argument jsem použil nesčetněkrát, ale pro pomaleji myslící je pochopitelný až dnes. Katastrofy posledních let a měsíců ukazují, že pojmy zánik a přežití mají velmi aktuální význam.

Hrozící invaze barbarů stejně jako morová rána oživují pradávné zážitky smrtelných ohrožení, proti kterým se musí národ bránit sám a bez ohledu na to, co říká cizina. V nouzi svoje občany obejme, omezí a ochrání a ti od něj nic jiného nečekají. Lidi, kteří cítí strach (třeba i silněji, než by bylo namístě), nezajímají dutě znějící bruselské fráze a dobře dělají ti politici, kteří se řídí podle přání svého národa.

Nejnovější doklad výsostného postavení národního státu jsme zažili před několika dny. EU zavřela kvůli epidemii neochotně hranice až poté, co to udělali její členové. Ztráta autority Unie nemohla být zřetelnější, než když muší váha Ursula von der Leyenová volala „hot“ a členské země udělaly „čehý“. To byl v pořadí již třetí příklad vzpoury členských zemí proti vůli Bruselu, Francii a Německu.

Kde sídlí moc?

Skutečné jádro moci každého premiéra nebo prezidenta představuje jeho pozice doma. To bylo dlouhá léta zamlženo tím, že poslušnost vůči bruselské komisi posilovala i vnitropolitickou moc šéfa vlády.

Všichni politici se ale vždy řídí podle jednoduchého pravidla: „Ustup tomu, kdo ti právě teď může udělat nejvíce nepříjemností.“ V posledních dekádách bylo jasné, že nejvíce může EU uškodit tím, že zablokuje peníze.

Tato závislost byla zpochybněna ve vrcholící eurokrizi, kdy se třeba Itálie začala EU vzpírat. To byl první příklad vzpoury proti bruselské centrále. Druhý jednoznačný příklad vzpoury států souvisí s migrací zaostalých cizinců na kontinent.

Pravidlo „ustup tomu, kdo ti právě teď může dělat nejvíce nepříjemností“ platilo i v roce 2015. Ale političtí vůdci některých států byli v situaci, kdy nemohli ustoupit bruselskému absolutismu, protože by to zaplatili ztrátou moci doma. Z Německa, Francie i Bruselu zněly výhružky: „Kvóty, nebo vám nedáme peníze!“ Ale nikdo je neposlouchal a Brusel se neodvážil peníze škrtnout. Již tehdy byl rozpad autority Unie nad Evropou nepřehlédnutelný. Jen český premiér Bohuslav Sobotka pochopil slabost bruselské centrály a hlavní roli domácí politiky, až když kvůli své poslušnosti vůči Bruselu a Angele Merkelové prohrál volby.

Proč moloch nefunguje

Fejetonisté a pokrokoví politologové si monotónně pobrukují svou mantru, že velké problémy může řešit jenom velká organizace, ale zkušenost ukazuje, že národní stát je akceschopnější.

Předpoklad o nadřazenosti velkého celku nad jeho částmi se zakládá na prostoduchém předpokladu, že čím větší jsou úlohy, tím větší musí být organizace, která je řeší. To ale pomíjí skutečnost, že velikost možná řeší některé problémy, ale zároveň vytváří řadu dalších. Nadnárodní politika je neefektivní, ale dá se vydržet v časech relativního klidu. V krizi se ukáže, že národní státy fungují rychleji, spolehlivěji a efektivněji než nadnárodní moloch.

Tajemstvím akceschopnosti národního státu je to, že se soustředí na řízení menšího a stejnorodého sociálního útvaru a snaží se ovlivnit menší množství proměnných.

Přesně to, co příznivci „velkých řešení“ považovali za jeho největší slabinu, je naopak důvod, proč funguje lépe než jeho velkoplošná alternativa. Ale to není úplný seznam důvodů jeho operativní nadřazenosti.

Národní stát je domov

Národní stát dnes jako v minulosti uspokojuje potřebu lidí najít pevný bod v čase zmatků. Národ je společná řeč, historická paměť, důvěrně známé sociální prostředí, tradice, sdílené zkušenosti a v neposlední řadě i odlišnost od ostatních. Soudržnost národa se projevuje zcela logicky i tím, že se jeho členové společně snaží získat pro sebe co nejvíce výhod. Proto je panevropská solidarita tím menší, čím větší nebezpečí hrozí.

Ale nejde jen o emoce. Národní stát je nástroj k přežití společnosti, k tomu, jak obstát v trvalé a všudypřítomné konkurenci s ostatními. Co musí dělat společnost, která chce získat a udržet blahobyt i bezpečnost? Potřebuje efektivní spolupráci – a ta předpokládá důvěru. Důvěru máme nejspíše k tomu, kdo se nám podobá. Takové lidi máme raději a raději s nimi spolupracujeme; také proto, že si s nimi rozumíme „naslepo“. Naděje na úspěšný rozvoj stoupá ve společnostech, které si samy určují své normy a zákony. To je jeden z hlavních důvodů brexitu.

To všechno vědí především prostí lidé, protože se pohybují mimo rezerváty literárních kaváren, stranických centrál a univerzitních kateder. Svou moudrost třeba neumějí květnatě popsat, ale zato chápou její hluboký význam, protože si ji den za dnem prakticky ověřují.

Čím více je společnost ohrožena, tím zřetelněji se potvrzuje životnost a význam národního státu. Strojené úsměvy a vášnivá objetí politiků na tom nic nemění. Národní stát se v krizi vymyká nadnárodnímu molochovi méně ze vzpurnosti, nýbrž proto, že je výkonnějším a pro své občany důležitějším útočištěm.

Nevíme, kdy skončí epidemie koronaviru, ale víme, že ji evropské státy přežijí. Zato EU zasadí virus další ránu. To, že si její vládci natisknou peníze, které tak ztratí hodnotu, jen potvrdí, že EU je pouze spolek ekonomik a nikdy nebyla spolkem národů. Epidemie opakovaně vyvrátí názory expertů a politiků, kteří raněni suverénní slepotou pořád trvají na tom, že národní státy jsou dávno mrtvé a jejich posmrtné ostatky rozprašuje dějinami svěží vánek evropské integrace. Pravý opak je pravda. A co více: nikdy od vzniku EU tomu nebylo jinak.

MfD, 24.3.2020

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.