Celý svět sleduje statečný odpor ukrajinského národa vůči agresivnímu Rusku. Lidé, kteří brání svou zem, mají přirozeně větší motivaci než vojáci, kteří ji dobývají.
Ať bude výsledek jakýkoli, ať tento barbarský čin Ruské federace dopadne jakkoli, vítězem je Ukrajina. Armáda, početně slabší, evidentně vzdoruje mnohem více, než kremelská sebranka předem kalkulovala. Na morálku okupantů jistě musí působit hrdinství obránců, kteří neustoupi výměnou za svůj život. Prezident státu je v Kyjevě, neutekl do zahraničí, naopak stále na sítích i v ulicích hlavního města a burcuje svůj lid k obraně, do světa (a dokonce i k ruskému lidu) promlouvá jasnými slovy, v nichž není ani slovo beznaděje a kapitulace.
Nepochybně to působí Putinovi vrásky. Jeho urážky ukrajinského národa a jeho představitelů, které obviňuje z nacismu (prezident Zelenskij je Žid), nikdo soudný nemůže brát vážně. Předpokládaná rychlá akce se zpomaluje, někteří vojáci na ruské straně bojovat nechtějí, což při provázanosti obou zemí v historii má své opodstatnění.
I když nakonec může dojít k nejhoršímu scénáři a Rusové znásilní svého geografického souseda, hotovo nebude. Dojde k vzepětí nenávisti vůči Rusům, kteří před 100 lety způsobili na Ukrajině hladomor apokalyptických rozměrů. Paralela dobývání Ukrajiny nacisty počátkem 40. let minulého století a současnou situací je více než jasná. Dojde k partyzánskému způsobu boje, Rusové budou muset vázat značné vojenské síly na okupovaném území. Jistě, může se najít nějaký ukrajinský Biľak či Husák, ale ti, na rozdíl od nás, budou muset být silně střeženi a denně se budit strachem, jestli to není jejich poslední den. Ukrajinci nebudou trpět syndromem mnichovanství jako my, právě naopak. Už nyní mají své hrdiny, jejichž činy jsou nezpochybnitelné.
Co je nadevše jisté, skončí i poslední záchvěv panslavismu. Žádná ze zemí, které mluví slovanským jazykem, nebude chtít mít nic společného s agresorem, jenž neumí nic jiného než i v 21. století dobývat, bořit a znásilňovat. Jelikož u nás již není mnoho pamětníků, v nichž zůstává pocit vděku za osvobození naší země, pomine i tento aspekt. Díky Putinovi si nepochybně drtivá většina uvědomí, že naše národní „filosofie“ patří bytostně na Západ, že naše kultura není ani v náznaku podobná té ruské, kde se tragická absence jakéhokoli byť jen náznaku demokracie projevuje v těchto dnech.
Skončí časem i éra Putina. Do historie jej budou provázet kletby za hrůzy, které napáchal. Možná by jeho mrtvolu měli nabalzamovat a položit vedle jeho velkého učitele v mauzoleu na Rudém náměstí. To aby bylo všem jasno, do jaké společnosti se sám zařadil a kam v dějinách patří.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora