Usilovně maskovaná snaha bruselských elit o evropský superstát zažila další ránu. Irové srazili na kolena Lisabonskou smlouvu. Když před třemi lety poslali Francouzi a Nizozemci ke dnu evropskou ústavu, strašili lídři EU, že nastává krize, že „motor Evropy“ se zadře. Tři roky jsou pryč a nestalo se nic, Unie funguje jako předtím. Velikášské touze měnit svět a prosadit socialisticko-pokrokářské vize však eurokraté nedokázali dlouho odolávat. Po dvouleté hře na období reflexe proto evropskou ústavu převlékli do nových šatů, nazvali ji Lisabonská smlouva a předložili ji členským zemím znovu.

Tentokrát se lídři EU rozhodli občany takticky obejít a Lisabonskou smlouvu nechat projednat jen v národních parlamentech. Dobře vědí, že tam se vždy najde dostatek volených zástupců, kteří přidají svůj hlas. Někteří upřímně souhlasí, někteří si vsugerovali pocit odpovědnosti k údajnému „kompromisu“, jiní se bojí image zpátečníka a některým je to prostě jedno. Irové dostali jako jediní šanci se k Lisabonské smlouvě vyjádřit ve všelidovém hlasování. Jak známo, irské referendum proběhlo v neprospěch Lisabonské smlouvy. Její mocní bruselští zastánci se však ihned nechali slyšet, že Irové vlastně nevěděli, o čem hlasují. Kdyby věděli, jak je Lisabonská smlouva skvělá, jistě by přece byli pro! Pro eurokraty jsou Irové jen takoví hlupáčci. Když si dovolí nesouhlasit, zjevně nepochopili, že vlastně chtěli souhlasit… Řečeno politickým newspeakem: neměli dostatek informací.

Proti Lisabonské smlouvě hlasovalo 862 tisíc Irů. Nemá žádný smysl spekulovat, co koho vedlo k jejímu odmítnutí. Ať měl kdokoliv z těchto 862 tisíc Irů jakékoliv důvody, výsledek referenda je stále tentýž: jasné ne.

Předseda Evropské komise Barroso prohlásil, že ratifikace má pokračovat a že je třeba vyslechnout irského premiéra. Ten má na „eurokoberečku“ navrhnout, jak si poradit s problémy Irů, kteří hlasovali proti. Navzdory Barrosovu sebevědomému prohlášení jsou pravidla ratifikace jasná: buď Lisabonskou smlouvu schválí všichni, anebo neplatí, i kdyby se celý Brusel na hlavu stavěl. Komu se to nelíbí, má dvě možnosti, buď se s koncem Lisabonské smlouvy smířit, anebo tato pravidla nějak obejít. Touha po druhé možnosti je v Barrosově prohlášení patrná. Zkrátka, když chceme dobro pro Evropu, nebudou nám přece žádná přízemní pravidla stát v cestě! Pokračovat v ratifikaci technicky lze. Nejde-li ale o pošetilost, chystá se tu někdo ignorovat primární právo EU.

V únoru 2002 ještě ani nezačala platit Smlouva z Nice a tzv. Konvent už začal jednat o podobě evropské ústavy. Zástupci tehdejších kandidátských zemí, včetně České republiky, v Konventu neměli hlasovací právo. Ani to nebránilo premiéru Grossovi, aby evropskou ústavu podepsal, přestože ji nikdy nečetl. Když nyní zkrachovala tatáž evropská ústava v novém hávu, vypadá to, že bruselské elity se svého dítěte již tak snadno nevzdají.

Čeští politici budou nyní zažívat mimořádný tlak z Bruselu i ostatních zemí EU. Nadcházející měsíce budou prověrkou odhodlanosti České republiky hájit své pozice. Nesmíme podlehnout vydírání francouzského prezidenta Sarkozyho a jiných – buď balkánské země, například Chorvatsko, budou přijaty do EU a dokončíte ratifikaci Lisabonské smlouvy, anebo nic z toho. Podle zpráv z pondělního jednání ministrů zahraničních věcí zemí EU by se podobné dilema mohlo vůči nám stát reálným nátlakovým prostředkem. Česká diplomacie by se měla striktně ohradit.

Český parlament o Lisabonské smlouvě zatím nehlasoval. Ta je nyní z rozhodnutí Senátu na posouzení u Ústavního soudu. Senátoři a poslanci by však o Lisabonské smlouvě měli kategoricky odmítnout hlasovat. Irské ne znamená jasný konec její ratifikace. Evropská ústava alias Lisabonská smlouva je mrtvá. Podruhé, avšak obávám se, že ne navždy.

Autor je koordinátor projektu www.LisabonskaSmlouva.cz, člen Mladé občanské platformy