Mnozí se ošívali, když Jean-Claude Juncker prohlásil, že jeho Komise bude politická – a byla. Ještě větší ošívání musí proto vyvolat úmysl Ursuly von der Leyenové mít Komisi geopolitickou, jak to mj. vyplývá z popisu práce pro Josepa Borella.
Za totality se říkal tento vtip-nevtip: Otázka: Kdo je nejimperialističtější stát na světě? Odpověď: USA, protože zasahují do vnitřních záležitostí Sovětského svazu po celém světě. Dnes stačí zaměnit Sovětský svaz za Rusko a vtip je nejen aktuální, ale navíc dva z ošívajících se subjektů jsou identifikováni.
Tzv. mission letter, dopis o poslání, tedy popis komisařova portfolia či popis jeho práce, v případě Josepa Borella, nadcházejícího Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku EU a současně místopředsedy Komise, obsahuje mj. toto: „Musíme si také uvědomit, že naše vnitřní a vnější práce jsou dvě strany téže mince. To, co děláme doma, ovlivní naše místo ve světě a utváří vztahy s našimi strategickými partnery a konkurenty. Proto musíme být geopolitickou Komisí. Evropská unie musí být strategičtější, asertivnější a více v přístupu k vnějším vztahům. Měli byste se snažit posílit schopnost Unie jednat autonomně a propagovat své hodnoty a zájmy v okolním světě.“
Pro nás je to dobře. O EU se říká, že je to ekonomický obr, ale geopolitický trpaslík – neumí svůj ekonomický potenciál proměnit v geopolitický vliv. Dva příklady: (1) Sýrie je v evropském sousedství, ale tamější konflikt, který má pro Evropu závažné důsledky v podobě migrace či rozpínání Ruska, nad našimi hlavami řeší USA a Rusko za našeho bezmocného přihlížení. (2) EU je největším poskytovatelem rozvojové pomoci ve třetím světě včetně Afriky, ale když nedávno došlo v OSN na volbu nového generálního ředitele FAO, Čína posbírala hlasy tamějších států a prosadila svého kandidáta.
Již za Junckera Komise nastartovala nadějný projekt Evropské bezpečnostní spolupráce (PESCO), k níž se dosud přihlásilo 25 států EU a která se snaží o větší interoperabilitu evropských armád včetně úspor ze společného výzkumu a vyzbrojování. Např. v USA mají jeden typ tanku, v EU jich je sedm; ekonomické důsledky tohoto stavu jsou jasné. Předpokladem (a vlastně i chtěným důsledkem) PESCO je, že členské státy mezi sebou neválčí. Řekněte Evropanovi, zda náhodou v budoucnosti nenapadne vojensky Nizozemsko Belgii a zda Itálie neobsadí Slovinsko, a ten člověk si – samozřejmě – bude ťukat na čelo. Před sedmdesáti lety ale nic takového samozřejmé nebylo – tak se proměnila nejen Evropa, ale i naše myšlení, a je to dobře. A případy Gruzie, Podněstří, východní Ukrajiny či Krymu ukazují, že mimo EU něco takového není samozřejmé ani dnes.
V nové Komisi má také vzniknout nové generální ředitelství pro obranu – DG Defense. To bude zase řečí od pseudopacifistů, jako jsou komunisti!
Dosud platilo, že EU nemá vůli stát se vlivnou silou na globální scéně. Sjednocování zahraniční politiky, které je toho předpokladem, dosud členským státům EU moc nejde. Je proto dobře, že pud sebezáchovy nás vede k prohlubování bezpečnostní spolupráce, která je zásadní součástí mezinárodních vztahů.
Autor je vysokoškolský učitel (katedra evropského práva PF UK)
Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem