Nemáme prezidenta kývače, ale samostatně uvažující osobu, která jednoznačně ve smluvním vztahu odmítla přistoupit na jednou stranou diktované podmínky a předložila návrh vlastní. Jistě lze namítnout, že prezident vlastně podepsat musí, protože klíčová jednání za něj realizovala vláda, v našem ústavním systému má spíše funkci reprezentativní atd. Jenže tak tomu úplně není.
Prezident není podepisovač předložených listin. Jeho signace není na úrovni automatu rozdávajícího podpisy na podání. Smyslem práva prezidenta podepsat či nepodepsat, zde mezinárodní smlouvu, je právo občanů tohoto státu na přezkoumání všech aspektů příslušného paktu prostřednictvím jejich zástupců. Nejde zde o argumenty, které prezident Klaus volí pro své NE, ale o způsob chování druhé smluvní strany. V první reakci zahraničních státníků to vypadalo tak, že tady někdo nařizuje a Česká republika poslouchá. Jistě, jsme v klubu, ale v klubu demokratickém. Obzvlášť milé je dštění síry na prezidenta od nevolených úředníků administrativ Evropské unie a i těch našich. Takhle jste nám totiž řekli, že jediné, co brání vašemu neomezenému panství, je náš dobrovolný souhlas. Pokud bychom později namítali (prezident Klaus by si stěžoval), řekli by mu: „Podepsal jsi dobrovolně a podepsal jsi smlouvu a ty se musejí dodržovat.“
Druhá otázka z právního pohledu velmi významná je, zda Lisabonská smlouva vůbec svým obsahem ještě je Evropskou unií, tedy výsostným hospodářským prostorem, nebo jestli je Evropou socialistickou, jejímž smyslem je hlídat zakřivení banánu. V tomto směru, byť to Klaus nekritizuje, rozhodně přizvukuje řadě občanů, kteří si myslí, že Evropa se stává socialistickým rájem, a ne kapitalistickou velmocí. Stejně tak lze prezidentu Klausovi přisvědčit v otázce Benešových dekretů. Teoreticky je zcela pomýlen, právně není možnost dosáhnout takové retroaktivity, která by dosáhla až za Benešovy dekrety, jenže to platí jen v situaci, kdy pravidla dodržují stejně tak slabší a silnější. Otázka výkladu právních norem, odhlédneme-li od jejich technického působení a formálního obsahu, je otázkou společenského výkladu, tedy náhledu momentálně silnější skupiny ve společnosti. To lze dobře demonstrovat – počínaje příkladem společenských zvyklostí, které se liší kraj od kraje, a konče pořekadlem, že vítěz bere vše. Mocensky silový, tedy ekonomicky či armádně silnější soupeř má prostě pravdu a to platí i v naší civilizované Evropě. Sice se můžeme tvářit, že je to paranoidní, ale scénář, v němž Francie spolu s dalšími státy podpoří Německo výměnou za ekonomické ústupky ve sporu o legitimní požadavky sudetských Němců na území České republiky, není nijak šílený.
I když prezident Klaus není prezidentem mého srdce ani světonázoru, je nutné mu poděkovat za to, že nám Evropa předvedla v reakci na jeho postoj, jak se k nám také může chovat.
LN, 22.10.2009
Autor je advokát