Čeští i zahraniční eurooptimisté typu Zaorálka a Leinena často tvrdí, že je Václav Klaus se svou kritikou evropské unifikace osamocen a svým euroskeptickým či eurorealistickým postojem přivede Českou republiku do izolace a mimo civilizovanou Evropu.

Zpochybnit se dají všechna tato tvrzení, protože jak naznačují poslední průzkumy veřejného mínění v členských státech EU, jsou občané jednotlivých států stále více skeptičtí k centralistickému poručníkování z Bruselu. Navíc Evropská unie nerovná se Evropa. Evropská unie je pouze byrokratickou organizací, konstruktivistickým projektem, který jednou zanikne. Ale Evropa, pokud nebude drasticky přeměněna masovou imigrací, jako kontinent a kulturní oblast složená ze svých národů a států přetrvá. Nikdo nemá právo si „Evropu“, „evropanství“ a jejich esenci znásilňovat ke svému evropeistickému a centralistickému obrazu. Evropa byla vždy charakteristická rozmanitostí svých národů, států a kultur a pokud se někdo snaží toto glajchšaltovat dle jednoho mustru, jak se snaží eurooptimisté a příznivci evropské ústavy, je antiEvropanem on.

I kdyby byl ale Klaus se svým názorem úplně posledním politikem v EU a v Evropě, neznamená to, že nemá pravdu a že je na tom něco špatného. Winston S. Churchill jako jeden z mála také hned od počátku odhalil zrůdnost bolševismu a Velké říjnové socialistické revoluce. V té době však levicoví liberálové a „demokratičtí“ socialisté tleskali vzniku nového člověka a „opravdu demokratického“ zřízení v sovětském Rusku. Churchill, stejně jako např. první československý ministerský předseda Karel Kramář, zůstal se svým antikomunistickým postojem osamocen a byl nálepkován jako zpátečník a reakcionář. Kolik desítek milionů lidských duší by bylo zachráněno, kdyby byla bolševická revoluce zadušena hned v prvopočátku, jak si to přáli Churchill i Kramář.

Ve třicátých letech byl Churchill označován za válečného štváče, protože si nechtěl usmiřovat „mírumilovné“ Německo, které dle appeaserů napravo i nalevo chtělo pouze sebeurčení menšin. Se stejnou jasnozřivostí Churchill pochopil, že se Německo s Hitlerem v čele pokusí násilně sjednotit Evropu, jak už se o to snažili v minulosti francouzští revolucionáři a Napoleon. Když se pak konečně stal premiérem Jejího Veličenstva, vyhlásil Churchill, že se stará dobrá Británie nikdy nevzdá a bude ve své nejskvělejší hodině bojovat až dokonce. A nakonec ve spojenectví patriotů z evropských národů a pomocí z USA byl germánský pokus vytvořit evropský kontinentální superstát poražen. Kdyby byl Churchill již od počátku vyslyšen, kolik milionů lidských životů mohlo být ušetřeno…

Bohužel, konec druhé světové války však neznamenal obnovení svobody pro celou Evropu, neboť její polovina v důsledku oslabení demokratických mocností upadla pod vládu nové, tentokráte ne hnědé, ale rudé tyranie. Již v průběhu druhé světové války, kdy naivní americký levicově liberální prezident za Demokratickou stranu Franklin Delano Roosvelt prožíval politické líbánky s hodným strýčkem Joem - Stalinem, o němž si myslel, že „se do jeho povahy dostalo cosi z chování křesťanského gentlemana“, se pokoušel Churchill otevřít frontu na Balkáně, aby sovětské jednotky nepronikly do střední Evropy, čímž by byl její osud zpečetěn. FDR bohužel neposlouchal a místo toho, aby odhalil Stalinovu podlost, snažil se podkopat jeden ze základů světového míru, prosperity, vlády práva a civilizovanosti - Churchillem tolik milované Britské impérium. Dne 5. března 1946 pak již mimo premiérský úřad pronesl Churchill svůj legendární projev o tom, že od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona.

Čeští i zahraniční eurooptimisté často šíří fámu, že byl Churchill příznivcem vzniku evropského superstátu. Christopher Booker a Richard North ve své knize Skryté dějiny evropské integrace přesvědčivě dokazují, podobně jako Clive Pointing v Churchillově biografii, že Churchill byl pro spojenectví a mezivládní spolupráci států jako mocenské protiváhy Sovětského svazu. Sám o členství své milované vlasti ve Společenství vůbec nestál. Margaret Thatcherová ve své knize Umění vládnout upozorňuje na příhodu, kdy maršál Montgomery navštívil Churchilla v roce 1962 na sklonku jeho života. Ten seděl v posteli, pokuřoval doutník a hlasitě vyžadoval další skleničku brandy. Ještě hlasitěji protestoval proti vstupu Británie do společného trhu. Churchill chtěl totiž zachování zvláštních vztahů s Commonwealthem a Spojenými státy. Je nepředstavitelné, aby premiér bývalé světové supervelmoci a vládkyně moří usiloval o to, aby hrdá Británie žila pod nadvládou evropských byrokratů a směrnic z Bruselu. Ne, kvůli tomu Churchill ani Britové v tolika válkách nebojovali.

Pokud se poohlédneme do historie, nalezneme ještě několik státníků, kteří stáli s praporem suverenity, patriotismu a svobody „osamoceně“ jako Klaus. Na konci 18. století to byl britský konzervativec Edmund Burke, který byl zděšen Velkou francouzskou revolucí a její představou, že u zeleného stolu v myslích rozumářů a filozofů vzniknou abstraktní pravidla, která chtějí francouzští revolucionáři naroubovat na každou společnost Evropy, kde jednotlivé národy žijí dle svých staletých tradic, a snaží se všechny evropské národy spoutat jedněmi ústavními a politickými principy. Již v prvopočátcích odhalil Burke budoucí revoluční tyranii, i když mu to jeho whigovští přátelé nechtěli věřit.

Ronald Reagan byl stejně jako Churchill označován za válečného štváče velkou částí amerických i evropských médií v době, když na sklonku epochy deténte levicoví liberálové podporovali jednostranné odzbrojování a politiku tzv. mírového soužití, zatímco Sovětský svaz usilovně zbrojil a uplatňoval Brežněvovu doktrínu. Reagan však nastolil novou doktrínu osvobozování a svou politikou navyšování výdajů na zbrojení Peace through Strenght donutil Sověty k jednání o odzbrojení a gorbačovovským reformám, které nakonec přispěly ke konečnému rozkladu komunismu. Jak o Ronniem řekla Margaret Thatcherová: „Ronald Reagan vyhrál studenou válku, aniž by vypálil jediný výstřel.“

Margaret Thatcherová stála za Reaganem v otázce rozmisťování raket středního doletu v Evropě, ačkoli věděla, že britská i evropská veřejnost je proti tomu. Věřila však, že časem bude její pevný postoj budoucími generacemi žijícími po pádu komunismu oceněn. Podobně pevný postoj ukázala v případě obrany Falklandských ostrovů pod britskou suverenitou. Osamoceně též sváděla často urputné bitvy o budoucnost směřování evropské integrace proti přesile politiků z ostatních států a nakonec i z vlastní strany. Sama ve svých pamětech přiznává, že byla v počátcích poněkud naivní a nakonec uznala argumenty Enocha Powella, že vstup Spojeného království do EHS znamenal fatální důsledky pro britskou suverenitu. Thatcherová ve své době svůj boj o budoucnost integrace prohrála, podobně jako její přítel Enoch Powell skončil svou slibnou kariéru při snahách omezit masovou imigraci. To však neznamená, že se člověk nemá zastávat správných principů, i kdyby měl prohrát.

Proč tak dlouhý historický exkurs o velkých osobnostech moderní politiky? Všem z nich bylo společné, že stáli se svou pravdou často proti proudu a varovali před tehdy módními sociálně inženýrskými ideologiemi jakobinismu, socialismu, nacismu, komunismu a evropeismu. Někdy uspěli v obraně před zkázou více, někdy méně, ale to nijak nesnižuje jejich odvahu postavit se proti appeasementu vůči nebezpečným ideologiím. Např. varování Margaret Thatcherové a Enocha Powella před masovou imigrací a evropskou unifikací se zdají v době dneška, kdy jsou velká města západní Evropy okupována gangy často nepřizpůsobivých imigrantů a EU rozhoduje o 60-80% zákonech států, až jako prorocká. Že tato realita může mít fatální důsledky pro budoucnost svobody a demokracie v evropských státech je nabíledni.

Václav Klaus určitě patří do společnosti těchto osobností, protože jde také sám často proti proudu denuncujující politické korektnosti, která zakazuje kritizovat její posvátná zlatá telata nazývající se feminismus, socialismus, homosexualismus, multikulturalismus, enviromentalismus, humanrightismus, NGOismus. Všechny tyto ideologie stmeluje metaideologie evropeismu, jež se však již svými některými projevy blíží k voegelinovskému pojetí politického náboženství, které vidí v nastolení evropského socialistického superstátu a Evropy bez vlastí spásu na zemi. Uvědomme si, že cesta dlážděná dobrými úmysly vede často do pekel a pokud se z historie nepoučíme, můžeme ji znovu zažít. Nikde není napsáno, že svobodné a demokratické společnosti nemohou zaniknout. Proto bychom neměli zapomenout na varování velkých osobností naší i světové historie. Proto bychom dnes neměli strkat hlavu do písku a měli bychom naslouchat argumentům těch, kteří se nebojí jít proti proudu jako kdysi Burke, Churchill, Thatcherová, Reagan, Powell a dnes Klaus.

vyšlo v časopise 51 pro č. 5/2007

Šéfredaktor EUportal.cz a editor EUserver.cz