"Nevyhnutelné nikdy nenastane, zato neočekávané vždycky," prohlásil kdysi slavný ekonom, avšak Irové tenhle výrok přisuzují jinému Johnnymu, svému učenci a filozofovi Mahaffymu, který dokázal svým ostrovtipem občas předčit i nepřekonatelného Oscara Wildea.

A tak po víkendovém projevu irského premiéra, který varoval, že referendum o fiskální smlouvě (31. května) se netýká německé vlády nad Evropou, ale jen nezbytné stability společné měny a budoucnosti Irska v eurozóně, se tamní diskuse a zápas o 39 procent nerozhodnutých voličů rozhořely naplno. Je chvályhodné, že vláda po fiasku demokracie v Řecku a Itálii poslechla ústavní soud a odhodlala se riskovat lidové hlasování. Znamená to, že Irové, světová literární velmoc a mistři anglické rétoriky, vytěží ze své absurdní situace maximum a smrtící síla slov bude ještě dlouho zaznívat po celém světě.

O čem vlastně tohle referendum je? O irské způsobilosti být v eurozóně? Těžko. Z eurozóny se nevyhazuje. O členství v Unii? Také ne. Tak snad o ekonomické budoucnosti Irska, jak tvrdí krizový premiér, čili o fiskální disciplíně více méně maastrichtských kritérií. Ale ta přece Irsko splňovalo i před krizí a v letech 2003–2006 nemělo ani teď nepřípustný strukturální deficit. Ten je ovšem těžko definovatelný, takže jej nelze předhodit plebiscitu. Cynici tvrdí, že v hlasování jde o to, zda v budoucnu může Irsko počítat s případnou půjčkou.

Zvlášť nepěkná otázka, solidární Unie přece nevydírá, i když přinutila bývalou irskou vládu splácet spekulativní dluhy Anglo-irské banky (31 miliard eur). Čeho se tedy týká to poslední a jediné referendum v celé Unii, jež už nemá podle Lisabonské smlouvy moc veta?

Nepochybně i proto bylo hlasování odloženo na téměř nejzazší datum po francouzských a řeckých volbách, aby volič věděl, že o moc nejde a za 4,2 miliardy na kampaň volil správně. Nevyhnutelně nový francouzský prezident s fiskální smlouvou, jak řekl, pořádně zamává.

Velký problém s referendem má v Irsku (i jinde) levice čili keynesiánci, neb považují teorii anticyklických zásahů vlády do hospodářství za rozumnou. Stát má v přebytku své výdaje tlumit, ve stagnaci zvyšovat. A teď má platit opak?

Ale ne. Jde o daleko prostší věc. V Unii jde vždy jen o jedno: vytvořit unitární a univerzální správné a jednou pro vždy závazné pravidlo. Proto přichází ke slovu Velký bratr – myslet dál je zločin.

LN, 24.4.2012