Důvěra občanů v Evropskou unii zaznamenala podle průzkumu STEM další pokles na nové historické minimum 34 procent. Jan Keller, lídr kandidátky ČSSD do EP, se ve svém komentáři (Právo 12. 3.) rozhodl kritiky EU rozdělit do dvou skupin.

Pro ty levicové je prý EU málo sociální, pro ty pravicové zase přeregulovaná. Ke škodě socialistů však podle Kellera levicoví voliči potrestají EU demonstrativní neúčastí u voleb, zatímco pravicoví přijdou a ještě více zredukují sociální ohledy, ke kterým se EU hlásí, a učiní tak EU pro levicové voliče ještě méně důvěryhodnou. Keller se tak snaží vyfabulovat jakýsi začarovaný kruh a mobilizovat levicový elektorát před blížícími se volbami.

Je to jedno z mnoha dalších vysvětlení levicových intelektuálů, kteří se nemohou smířit s tím, že jejich představu dobra – v tomto případě současného modelu evropské integrace – nesdílí už ani levicová část voličského elektorátu. I ta totiž dobře vidí, jak prohlubující se integrace přináší stále větší odtržení evropské elity od občanů a voličů v jednotlivých státech, jak je takřka nemožné ovlivnit směr evropské integrace z národní úrovně a jak není názor občanů evropských zemí respektován. Příkladem je odmítnutí evropské ústavy v referendech a její následné přijetí evropskými elitami bez ohledu na názor občanů. Jinými slovy, prohlubující se demokratický deficit je pro občany demotivující a projevuje se jak v nízké důvěře v EU, tak v nízké volební účasti při evropských volbách.

Nejen levicový volič je možná zklamán i tím, že mu bylo dlouhodobě evropskými politiky slibováno, že hlubší evropská integrace zajistí hospodářský růst, růst životní úrovně a udržitelný štědrý sociální stát. Nic není vzdáleno realitě více než tyto sliby. Největší symbol prohlubující se integrace – euro – je symbolem ekonomické nestability a dluhové krize EU.

Stále se více integrující Evropa zaznamenává v průměru stále menší ekonomickou výkonnost. Zatímco průměrný hospodářský růst západoevropských zemí byl v padesátých letech 5,8 procenta, v šedesátých letech 4,3 procenta, v sedmdesátých letech tři procenta, v osmdesátých letech 2,5 procenta, v první dekádě století už jen slabě nad jedno procento. Pokles hospodářské dynamiky spolu s hlubší integrací je evidentní. To by mělo zajímat i socialistu Kellera, který by tak rád rozšiřoval již dnes neufinancovatelný sociální model, protože pokud se nic nevytvoří, není ani možné nic přerozdělit.

EU samozřejmě potřebuje dnes daleko méně regulací a více trhu. Deregulace neznamená, jak píše Keller, benefit silnějších na úkor slabších či větších na úkor menších. Takto opravdu neregulovaný, volný trh – který ale už dlouho v evropských poměrech nezažíváme – nefunguje. Volný trh odmění všechny ty, kteří jsou schopni nabídnout něco užitečného ostatním bez ohledu na jejich velikost či sílu. Evropská integrace trh svazovala, což přineslo ekonomickou stagnaci. Pokud chceme opak, je třeba regulace odstranit.

Jan Keller se však obávat o tento vývoj nemusí. Přestože rostou preference stran kritických současnému modelu integrace, na reálné evropské politice se to příliš neprojeví. Vždyť Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu a evropská politická elita svoji představu dobra neopustí. To však není důvod, aby i pravicový volič zůstával při evropských volbách doma. Je třeba dávat zpětnou vazbu pokaždé, kdy je to možné. Třeba jednou evropské politické elity prozřou.

Autor je ekonomický expert ODS, člen výkonné rady

Právo, 14.3.2014