Neviditelný pes

EVROPA: Ke zneuctění evropské hymny

5.7.2014

Svobodné jsem volil do Evropského parlamentu proto, aby instituce EU a EU jako potenciální Čtvrtou říši ničili a tepali a rozežírali zevnitř, jak to jen půjde, aby do sebe zahleděné současné evropské politbyro muselo vzít na vědomí, že je zde jistá část občanů, která si další existenci EU, minimálně v současné podobě a s výhledem na další utahování šroubů, prostě nepřeje. Ale je nesmysl tvrdit, že žádná evropská hymna, potažmo hymna EU neexistuje. To je blbost a mrzí mne, že to musím Svobodným připomínat právě já.

Poznámka první:

Evropská symbolika - vlajka i hymna - zde existovaly dávno před naším vstupem do EU. Ve formě nepsaného, ale právně závazného mezinárodního obyčeje. Co je to mezinárodní obyčej, to musí umět odříkat i ze spaní bezpodmínečně každý, kdo kdy dostal z mezinárodního práva alespoň za tři: Je to historicky nejstarší pramen mezinárodního práva, dnes rovnocenně existující vedle mezinárodních smluv. Aby se nějaká nepsaná tradice stala právně závazným mezinárodním obyčejem, musí splňovat dvě podmínky:

- musí být dlouhodobě, kontinuálně používána (usus longaevus),
- musí panovat obecné přesvědčení o její právní závaznosti (opinio iuris sive necessitatis).

a) Nemá smysl zpochybňovat evropskou symboliku s tím, že EU není stát. Ne, zatím není, i když by moc a moc chtěla. Ale vlajky a hymny mají i sportovní kluby, že? Mohou je mít i mezinárodní organizace. I OSN má vlajku, i když to není stát.

b) Nemá smysl zpochybňovat právní závaznost vlajky a hymny EU tím, že na místě Evropských společenství vznikla Evropská unie, protože EU je jejich právním pokračovatelem. Co nebylo výslovně zrušeno při jejím vzniku ani později, popř. nahrazeno, platí dál. Stejně tak u nás dodnes platí celá řada československých zákonů, i když Československo před 20 lety zaniklo. Prosté, že?

c) Nemá smysl zpochybňovat právní závaznost vlajky a hymny EU tvrzením, že referenda v Nizozemí a ve Francii odmítla Smlouvu o Ústavě pro Evropu, která je měla kodifikovat, zatímco Lisabonská smlouva už je neobsahuje. Tzv. Evropská ústava představovala pouhý pokus o kodifikaci evropské symboliky, o transformaci jejího právního základu z formy mezinárodního obyčeje (viz výše) do formy mezinárodní smlouvy - byl to pouhý projev byrokratického myšlení evropských potentátů, kteří potřebují mít na všechno lejstro a nevěří pouhému slovu (asi vědí proč). Jestliže však byla Evropská ústava odmítnuta, bylo odmítnuto jen to, co v ní bylo nové, nikoli to, co platilo už předtím. Mám-li starou nepsanou normu A (v našem případě evropskou symboliku), k tomu si vycucám z prstu zcela nové normy B, C, D, E a F, dám to všechno do rendlíčku, povařím to a výsledek nazvu Evropská ústava, a vyhodí-li mne pak s tou Evropskou ústavou dveřmi, pak platí, že norma A nikdy platit nepřestala, zatímco normy B, C, D, E a F platit nikdy nezačaly. Muselo by se tehdy hlasovat jen o té vlajce a hymně a negativní výsledek by musel vzejít ze všech zemí EU, aby bylo možno říct, že právní platnost evropské symboliky zanikla. Trochu složitější, ale snad rovněž jasné.

d) Pokud někdo chce plédovat proti právní závaznosti evropské symboliky, dá se to. Argument existuje, a je to argument relativně silný: je třeba tvrdit, že právní závaznost evropské symboliky byla sporná ještě v době našeho vstupu do EU. Ale nic takového jsem v téhle prapodivné debatě neslyšel.

Poznámka druhá:

Symboly jsou mimo jiné dobré k tomu, aby se jejich prostřednictvím dala vzdávat úcta nebo naopak dávat najevo pohrdání tomu, co symbolizují. K EU úctu necítím a považuji ji za hrozbu, nemám proto žádný problém s gestem Svobodných, vyjádřili to i za mne. Ale to gesto má logiku právě a jedině tehdy, pokud Beethovenovu devátou alias Ódu na radost skutečně považujeme za symbol EU, protože ten odpor chceme dát snad najevo vůči EU a ne vůči Ludwigu van Beethovenovi. A na koncertě se také neotáčíme k pódiu zády.

Spálit vlajku a pak se hájit tím, že to vlastně není žádná vlajka, je polovičaté a školácké.

Poznámka třetí:

K včerejšímu textu Pavla Svobody o vizi, údajně obsažené v Ódě na radost, že "jednou budou všichni lidé bratři", a k jeho názoru, že postavit se k tomuto sdělení zády vyžaduje buď silný žaludek, anebo vymetenou hlavu, ať už má člověk politické přesvědčení jakékoliv ", jen kratičce:

a) takto to tam není,
b) text je zjevně politicky nekorektní a měl by se předělat, protože úplně vynechává sestry,
c) je otázkou, zda by právě Ludwig van Beethoven, který byl schopen roztrhat osobní věnování Napoleonovi poté, co Napoleon začal sjednocovat Evropu, člověk, který musel dostat osobní dispens, že nemusí dodržovat dvorní protokol, protože toho nebyl schopen, zdy by právě on byl nadšen, kdyby věděl, kdo se dnes jeho dílem zašťiťuje, a
d) ve vší úctě si dovoluji vyhradit si právo sám rozhodovat, komu dám to privilegium, že jej budu považovat za svého "bratra" (či "sestru"); ve světě, kde je mým "bratrem" každý jaksi automaticky bych žít nechtěl, byť ta idea vypadá na první pohled líbivě, skoro jako ráj na Zemi, ve své podstatě by to byl svět stejně depresivní, jako "báječný nový svět" předestřený nám Aldousem Huxleym či svět, ve kterém budou všichni stejně bohatí, jak nám to malovali pánové Marx, Engels, Lenin a Stalin a jak po tom dodnes touží jejich pohrobci.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je právník, byl poradcem prezidenta Klause



zpět na článek