V těchto dnech jsme byli svědky obtížně pochopitelných excesů. Jejich aktéry nebyli pouliční extremisté, ale politici.

Nevím, kolik čtenářů těchto řádků znalo do první srpnové soboty obec Érpatak. Leží na východě Maďarska a její starosta 2. 8. zviditelnil sebe i obec způsobem, nad nímž zůstává rozum stát. Nechal veřejně "popravit" figuríny dvou vysokých představitelů Izraele, exprezidenta Šimona Perese a premiéra Benjamina Netanjahua.

Něco takového je čas od času k vidění v arabském světě, tedy v prostředí Izraeli krajně nepřátelském. Ale ve státě, který má s Izraelem společného to, že se v obou případech jedná o státy demokratické a nikoli nepřátelské? Jistě, obě republiky jsou rovněž členy velké rodiny zemí zvaných svobodný svět. Znamená to ale, že v rámci svobody je možné akceptovat cokoli?

Jistěže ne, například svoboda pohybu neznamená, že můžeme beztrestně chodit po zádech lidí, kteří se opalují na plážích Balatonu. Mantinely svobody nejsou bezbřehé – a u veřejně činných osob jsou z principu ještě užší než u majority tvořenou takzvaně obyčejnými lidmi. Ke svobodě patří také zodpovědnost, jsou to dvě strany téže mince.

A právě tyto mantinely starosta Mihál Z. Orosz hrubě překročil. To, co zorganizoval, je nejen ubohé, trapné a ostudné, ale také lživé. Samozvaný soudce izraelské politiky nechal „popravit“ oba politiky kvůli tomu, že podle jeho mínění „židovský stát teroru“ se pokouší „vyhladit Palestince“. Což je samozřejmě absolutní nesmysl a hrubá urážka státu, který se brání raketové agresi teroristů.

Podle stejné logiky by mohl nechat oběsit figuríny Churchilla a Roosevelta, neboť „britský a americký stát teroru“ se za druhé světové války pokusili „vyhladit Němce“.

Jak by se asi panu Orozsovi líbilo, kdyby libovolný starosta v zahraniční šířil ekvivalentní lži o Maďarsku a uspořádal podobný nechutný tyjátr?

Člověk někdy žasne, k čemu jsou ochotni se propůjčit komunální političtí populisté, kteří mají nota bene v náplni práce všechno jiné, jenom ne zahraniční politiku a už vůbec ne blízkovýchodní krizi. Nicméně záchvaty choroby jménem zavilé protiizraelské nepřátelství jsou, zdá se, nezvládnutelné, stejně jako touha být v centru pozornosti médií doslova za každou cenu.

Když to dělají puberťáci, máme naději, že z toho vyrostou. Co ale pan starosta Orosz?

Ruku by si mohl podat s Georgem Gallowayem, britským politikem, poslancem Dolní sněmovny, který se nechal slyšet, že Izrael je „nezákonný, barbarský a divošský stát“. Proto vyhlásil v Bradfordu, který v parlamentu zastupuje, „Israel-Free Zone“, zónu bez všeho izraelského - zboží, služeb, akademiků i turistů.

Nic ve zlém, ale jednoho přitom napadne, je to poslanec, nebo pomatenec? Zdá se, že „výsady“ mít v zastupitelském sboru, případně na radnici, nějakého toho politického exota nejsou lidé ušetřeni jak na bývalém Východě, tak na autentickém Západě. V porovnání s nimi působí čeští zástupci lidu jako racionálně uvažující, místy až nudní patroni.

V případě (ne)ctihodného pana poslance Gallowaye je to celé pikantnější o to, že je předním představitelem strany zvané RESPECT Party (že jste o ní dosud neslyšeli, stejně jako o obci Érapatak? To nic, všechno je jednou poprvé.). Kam se poděl alespoň zlomek elementárního respektu vůči židovskému státu?

Kdybychom chtěli oplatit stejnou mincí, museli bychom konstatovat, jestli by někdy nebylo k užitku vyhlásit v široké komunitě lidí se zdravým rozumem něco jako „Galloway-free“ zónu.

Nejspíš bylo, ale ve svobodném světě to ze zásady není možné (pokud k takovému závěru nedojde nezávislý soud). A tak raději otázka na závěr. Je-li Izrael státem barbarským a divošským, jak potom hodnotit okolní muslimské režimy včetně těch, kde se uplatňuje šaría?