Po G-20 v Hamburku by se dalo mluvit o věcech, které jsou známé. Třeba o tom, že nás politici považují za tak hloupé, že budeme věřit tomu, když říkají, že summit byl důležitý a úspěšný, protože (skoro) všichni souhlasili se závěrečnou rezolucí. Ale to není nic nového. Příliš málo se ale mluví o tom, co plyne z řádění bojůvek tzv. „černého bloku“ pro bezpečnost evropských společností.

Jsme bezbranní?

Hamburský starosta Olaf Scholz řekl, „že by se něčemu takovému nedalo zabránit nikde“. Asi měl pravdu, ale popsal tím bezmocnost společnosti, které její političtí a intelektuální vůdci po léta vtloukají do hlavy, že je nezbytné brát ohledy na práva i té nejmenší menšiny. Dělají to tak úporně, že nezbyde prostor na to postarat se o bezpečnost většiny.

„Něčemu takovému by se nedalo zabránit nikde“, protože pořádkové síly zřejmě nejsou na brutální operace početně a výcvikově dostatečně připraveny. Bavorský ministr vnitra prohlásil, že o moc více než těch dvacet tisích policistů, kteří byli do Hamburku svezeni z celé Spolkové republiky, k dispozici nebylo. A zástupce hamburské policie řekl, že jeho mužům šlo o život, a tudíž nemohli zasáhnout. Ano, opravdu jim o život šlo. Podle některých zpráv dostala státní moc situaci pod kontrolu, až když nasadila speciální jednotky.

„Něčemu takovému by se nedalo zabránit nikde“ je pravda také proto, že vystrašenou společnost má chránit zastrašená policie. Odhodlání policistů prosadit vládu práva proti brutálním násilníkům je otřesené. Musí totiž počítat s tím, že za tvrdý postup sklidí kritiku mediálních moralizátorů a disciplinární opatření svých nadřízených.

Poučení pro teroristy

Události v Hamburku jistě velmi pečlivě sledovali stratégové mezinárodního terorismu. Potvrdily jim, že metropole evropských zemí jsou snadno zranitelné. Fungování velkoměsta předpokládá detailní organizovanost a bezporuchovou koordinaci. A proto k úspěšné operaci stačí poměrně malé množství odhodlaných jedinců. Teroristé teď vědí, že mohou přímo v mocenských centrech evropských společností provést i rozsáhlejší a ničivější vojenské operace, než „jenom“ atentáty; útoky na chemické továrny, elektrárny anebo dopravní uzly. Akce „černého bloku“ jim ukázaly, že paramilitaristické skupiny operují efektivněji než regulerní bezpečnostní jednotky. A to na rozdíl od muslimských teroristů nebyl v tzv. „černém bloku“ nikdo, kdo by byl ochoten pro svou věc zemřít.

Pocit bezpečí

Fanatismus, vandalismus, touha po adrenalinu nebo plundrování. Na motivech řádění těchto bojůvek vůbec nezáleží. Počítá se pouze výsledek. A ten je jasný. Události v Hamburku byly dalším dokladem toho, že v blahobytné Evropě již válka a mír nejsou jednoznačně odlišitelné stavy, nýbrž se mohou časově a prostorově velmi rychle prolínat. V Hamburku jsme mohli studovat další z molekulárních částic válečného konfliktu, ve kterém již nelze jednoznačně rozlišovat mezi vojáky a civilisty, ani mezi bojištěm a zázemím; terorismus je další z těchto molekul.

A pocit bezpečí? Stačí, když se město stane bojištěm pouze občas. Lidé si totiž snadno domyslí, že se něco takového může kdykoliv zopakovat. Po hamburských událostech přijde obyčejným lidém velmi zatěžko věřit, že je státní moc ochrání a že oni se mohou v klidu soustředit na svou práci a každodenní problémy.

Většinové společnosti vytloukl její politický a duchovní předvoj z hlavy pojmy jako víra a láska k vlasti. Všechno to, co lidi motivuje přinést oběti pro něco vyššího, samozvané elity zavrhly, zešměšnily, zpochybnily a nahradily všeobjímající ohleduplností, nezávazností a libovolností. Podle nich se lidé nemají starat o to, jak bránit svou zemi a její společenský pořádek. Čeká se od nich pouze to, že politují a pohřbí oběti teroristických útoků a uklidí trosky po řádění předvoje lepšího světa.

Bránit se

Hamburčané na vlastní kůži poznali, jak se žije ve světě, ve kterém válka a mír již nejsou dva jednoznačně odlišitelné stavy. Obdrželi i lekci o tom, že v konfliktech současnosti nezvítězí automaticky strana, která je humánější, nýbrž ta, která se dokáže prosadit. A nemohlo jim uniknout, že způsob boje určuje spíše ten, kdo má nižší morální standardy. To je nemilé zjištění, ale když tuto skutečnost nebudeme respektovat, tak jsme předem prohráli. I to jsme mohli v Hamburku vidět.

V německé politické třídě právě probíhá panická vlna napravování chyb a nedostatků, které Hamburk ukázal. Jak se asi cítí a co navrhují české politické strany, které se ucházejí o zvolení v nadcházejících volbách? Ucházet se o moc a vládu je spojeno s převzetím odpovědností za bezpečnost těch, kteří je mají volit. Co kdyby se jednou naše muzeální strany chovaly předvídavě? Ale místo toho slyšíme, že vojenský výcvik nebo dokonce povinná vojenská služba nejsou potřeba. Prý postačí, když se ve školách zavede branná výchova.

Tudy ale cesta nevede. Jak prosadit vládu práva? Tvrdě a za každou cenu. Jinak bude vládnout bezpráví.

Psáno pro MF Dnes