Co ukazuje průzkum Pew Research Centra? Že tzv. evropská veřejnost nám mizí před očima

Nemocným mužem Evropy je dnes Evropská unie. Tento výrok nepochází ani z Institutu Václava Klause, ani od britských euroskeptiků kolem Nigela Farage, ani od polských katolických ultras. Je to první věta obsáhlé studie o veřejném mínění v Evropě, kterou vydal americký Pew Research Center toto pondělí. Pew je asi nejrenomovanější americká instituce ve svém oboru, která má ve zvyku zpracovávat reprezentativní průzkumy a zaštiťovat je zvučnými jmény (jednomu z jejích vlajkových projektů předsedá Madeleine Albrightová). Tato "evropská" studie svým čtenářům zprostředkovává sugestivní obrázek Evropské unie a speciálně eurozóny jako hloučku lidí, kteří od sebe už několik let pochodují pryč, loni ale všichni přidali na tempu.

Pár čísel

Průzkum názorů osmi tisíc občanů EU se konal letos v březnu. Nejdramatičtější změnou prochází veřejné mínění ve Francii, kde v meziročním srovnání počet těch, kdo mají nepříznivé mínění o EU, stoupl ze 40 na 58 procent. Od posledního předkrizového roku 2007 až do loňska přitom podpora Francouzů evropskému projektu oscilovala kolem 60 procent, loni však přišel prudký pád. Francouzi tak o pár bodů předhonili i Brity, dosud mistry v euroskepticismu. Podobně dramatický propad zaznamenal evropský projekt i ve Španělsku, z 80 procent v roce 2007 na 60 loni a 46 letos. V tradičně proevropské Itálii europeisté pořád ještě vedou, 58 procent je ale znatelně tenčí většina než 78 procent před krizí. Nadšenecké zůstává už jen Polsko a z přímých aktérů eurokrize do jisté míry Německo (60 procent). Německá společnost je ve staré Evropě poslední, kde aspoň mírná většina (51 procent) schvaluje útěk vpřed, tedy aby se v rámci boje s krizí na Bruselu převádělo z národních států ještě víc pravomocí.

Proti tomu se staví mírná většina Francouzů, hlavní rozdíl mezi Francií a Německem ale spočívá v hodnocení ekonomické budoucnosti. Se směrem, jímž se jejich vlast ubírá, je spokojeno 57 procent Němců, ovšem pouze 19 procent Francouzů.

Popírat škodlivou roli, jakou ve většině krizí postižených států eurozóny hrálo a kvůli nemožnosti zachránit se devalvací národní měny dosud hraje euro, je dnes na úrovni ekonomické dyslexie. Proto vypadá paradoxně, že v zemích platících eurem se jasná, zhruba dvoutřetinová většina i nadále vyslovuje pro setrvání v eurozóně. Jenže stačí pohled na tabulku s otázkou, zda ekonomická integrace Evropy posílila hospodářství dané země. S výjimkou Německa si v každé zemi solidní až drtivá většina respondentů myslí, že nikoliv. Kombinace těchto dvou dílčích nálezů napovídá, že většina jeho uživatelů se nechce vzdát eura proto, že si připadá být v pasti, z níž se už bez většího rizika nedá vyjít ven.

Vzhledem k tomu, že na Pražský hrad před nedávnem přišel prezident, který sní o přijetí eura do pěti let, a že volby do sněmovny za rok pravděpodobně vyhraje ČSSD, která je v tomto ohledu jen o málo obezřetnější, můžeme mluvit o tom, že českou politiku čeká doba Marťanů.

Ostrov Německo

Nicméně v České republice se o osudu eurozóny rozhodovat nebude. Rozhoduje se na francouzskoněmecké a obecněji jiho-severní hranici Evropy. A tady je zaděláno na velké nedorozumění. Z Evropy zaplavené depresí vylézá spolková republika, dnes jednoznačně ostrov dobré nálady. V Německu se počet optimistů ohledně hospodářského vývoje od roku 2009 téměř ztrojnásobil. Němci věří německé ekonomice, věří ve své dobré osobní vyhlídky a důvěřují svojí kancléřce. Angela Merkelová je dnes v Evropě jediný skutečně respektovaný lídr, a to nejen doma, ale i mezi obyvateli dalších evropských zemí.

Tato německá výjimečnost a mizerie na jihu eurozóny ovšem tvoří spojité nádoby. Nejenže německé ekonomice jednotná měna za deset let existence pomohla převálcovat ekonomiky v Itálii, Řecku, Španělsku, Německo si tu doplňuje i svou vymírající technickou inteligenci. Spolková ministryně práce Ursula von der Leyenová si nedávno veřejně pochvalovala, že kvalifikovaná pracovní síla z jižní Evropy pomůže Německu aspoň zmírnit problémy s klesající porodností. Jak se její slova poslouchají ministrům práce v Madridu nebo Aténách, není těžké si představit.

Překreslená mapa

Ať si o ideálu evropské integrace myslí kdo chce co chce, před očima se nám dnes odvíjí jednoznačný příběh: Evropská unie kritickým tempem ztrácí legitimitu v očích svých občanů a mezi evropskými národy vzniká odcizení, které se ani zdaleka nevyčerpává tím, že demonstranti v Aténách přimalují Angele Merkelové na plakátě hitlerovský knírek. Eurooptimisté se ještě před pár lety domnívali, že se rodí evropská veřejnost. Teď nám prokazatelně mizí před očima.

To musí znepokojovat i přesvědčené eurooptimisty. Ještě před šesti lety Německo během svého předsednictví Unii vážně navrhovalo, aby si Unie po vzoru německo-francouzské nebo rodící se německo-polské učebnice dějepisu pořídila společnou panevropskou učebnici dějepisu, podle které by se mohlo učit v celé EU. Prý to v žácích posílí evropskou identitu. Ještě loni v létě skupina evropských intelektuálů v čele se známým sociologem Ulrichem Beckem vydala naléhavý apel, aby byl zaveden jakýsi placený sabatikal, který Evropanům všech národností a věku umožní strávit rok na civilní službě v jiné unijní zemi – a posílí v nich evropskou identitu.

Jsou to všechno dobře míněné, ovšem zoufale nedostatečné hrázičky proti hlubším trendům vyvolaným krizí eurozóny. Americká studie mluví jasně: jih měnové unie se oddal blbé náladě a nevraživosti na severní křídlo; povážlivě se prohlubují názorové rozdíly mezi Francouzi a Němci; a konečně se začíná radikálně lišit prožitek Němců a skoro všech ostatních. To je nová mentální mapa Evropy.

LN, 16.5.2013