Americká legislativa a exekutiva mohly po různých peripetiích zaujmout společný postoj, evropským heslem se stává "Každý za sebe, nikdo za všechny". Na společné úrovni se navrhují pouze omezená a uklidňující opatření, jako je návrh stanovení společné výše garancí vkladů.
Zdá se ale, že Evropská komise se poučila víc a dělá a bude dělat vše pro to, aby se krize nepřelévala i do dalších, zatím nepostižených bank. Jde jí o dlouhodobé řešení situace a ne jen náplast na současný stav. I ministři financí zemí EU zasedli a jednali. Jasně ovšem zdůraznili, že zásahy do finančního sektoru by měly být pouze krátkodobého charakteru.
Návrhy Evropské komise pro přijetí mixu opatření pro regulaci a zároveň ochranu evropského trhu (s cílem nezadusit finanční trhy nadměrnou regulací, ale vytvořit společný dohled a nástroj pro potvrzení důvěryhodnosti systému), podporované i velkou částí europoslanců, jsou bohužel pro národní ministry nezávazné. Přitom je evidentní právě diskrepance mezi současným systémem národních finančních regulátorů a novými požadavky globalizovaného (ale především evropské státní hranice ignorujícího) bankovního a finančního systému zcela jasná. Jedním z bodů, na kterých se v úterý ministři shodli, je, že je třeba zabránit negativním dopadům pomoci v jedné zemi na zemi jinou.
Stávající dohoda by měla mít největší vliv na management finančních institucí. Za současnou situaci by měli nést odpovědnost stávající vlastníci, nikoli národní vlády a daňoví poplatníci. Management by nadále neměl mít nárok na nepřímé odměny a v případě nutnosti či potřeby by to měly být vlády, které by měly možnost odvolat vedení institucí. Na komisařce pro hospodářskou soutěž Kroesové pak bude, aby důrazně dohlížela na to, že konkurence na finančním trhu je dostatečně zajištěna, například pomocí pravidel o státní pomoci.
Evropě chybí nejen společný institut s patřičnou autoritou i výbavou pro regulaci a ochranu finančních trhů, ale především nám chybí jednota politického vedení v otázkách, které tak úzce souvisí se stabilitou a důvěryhodností financí a finančního trhu. Je očividné, že nekonzultované, často ukvapené národní kroky odolnost Evropy oslabují.
Ve vzájemně propojené Evropě jsou národní řešení finančních či měnových krizích neúčinná, ba dokonce škodlivá. Nutnost koordinované evropské odpovědi je nabíledni. Bohužel, vlády se na takovém přístupu nedokázaly shodnout, z velké části proto, že na evropskou obdobu amerického bailoutu není ani vůle ani společné peníze. Evropská unie nedisponuje jedním společným federálním rozpočtem či fondem, a tak se musí nakonec státy uchýlit k použití vlastních zdrojů a tudíž riskovat porušení Maastrichtských kriterií.
Přes tvrzení nejrůznějších škarohlídů poukazujících na zbytečnost EU tvrdím, že současný nesoulad pouze ukazuje potřebu silnější a společné Evropy. Je ve své podstatě skandální, že prezident Sarkozy svolal k řešení finanční krize zástupce pouze čtyř velkých zemí EU, jakkoli pod pláštíkem přípravy na G8. Aby k tomu nadále nedocházelo, musí být posíleny instituce Evropské unie jako takové, a to ještě více než navrhuje Lisabonská smlouva. Bez dostatečně silných nástrojů správy společných záležitostí nebudeme schopní si společně vládnout.
I v našem národním zájmu je posílení společné finanční bezpečnosti. Proto bychom se měli o náš trh starat jako o společný evropský trh evropskými prostředky a být tak silnější, odolnější a tím i bezpečnější.
Text byl napsán pro Hospodářské noviny a deník E15
Autorka, europoslankyně, je předsedkyní stálé delegace Izrael-EP