Problém je, že zatím o něm nevíme. Jsem já, starodůchodce, který již nejezdí do Egypta ani jinam, nelétá letadlem, skoro necestuje vlakem, nějak ohrožen? Dlouho jsem si namlouval, že ne. Ale jakmile si uvědomím, že nežiji v izolované kotlině, chráněné kdysi pásmem hor, že jsem sice občanem českým, ale také evropským, mění se má perspektiva zcela opačně.

Osobně jsem se nesetkal se střílejícími nebo výbušnými atentátníky ani v Izraeli, v Egyptě, Tunisku, Itálii, Velké Británii, Španělsku, ani ve Francii. Ale oni už tam byli, jen jsem se s nimi minul v londýnském metru, na překrásném nádraží v Madridu, před muzeem v Káhiře, v hotelovém ráji v egyptské Tabě, v Jeruzalému a v Tel Avivu. Měl jsem zkrátka štěstí.

Nebyl jsem ve Spojených státech ani v Japonsku. Atentát na Dvojčata jsem ovšem mohl sledovat v přímém přenosu, stejně jako první i druhou válku v Zálivu, válku v Afghánistánu, záznamy hrůzných činů na nejrůznějších místech světa, v poslední době v Izraeli (píchání do Židů není obecně u nás tak zajímavé, oni si za to mohou sami už svou existencí a co jiného těm ubohým palestinským Arabům zbývá, že?). Mezitím se obnovuje dávný islámský kalifát, který sahal až na Pyrenejský poloostrov, dnes zatím jen v Iráku a Sýrii. Říká si Islámský stát.

S ním se násilí přesunulo do Francie, dokonce dvakrát v letošním roce. Může si za to Francie svou existencí? Nebo svou dávnou kolonialistickou politikou? Nechtěli snad zavraždit svého prezidenta, protože se vyslovil pro nezávislý Alžír? Na druhé straně se ovšem s Německem a Lucemburskem prozíravě distancovali od druhé války v Zálivu, protože místo svržení odporného diktátora šlo přece Američanům a Britům především o ropná pole v Iráku.

Stejně se jim ta válka, podobně jako v Afghánistánu, nevyvedla, neuměli v kmenové a nábožensky znesvářené společnosti dosadit nějakou obecně fungující vládu

A proč tedy ty útoky? Charlie Hebdo - pro mne časopis, který si dělá srandu ze všeho, od papeže přes Mohameda až po dvě stě lidských obětí atentátu na letadlo, navíc neuvěřitelně primitivními kresbami, mimochodem, svezlo se s tím několik Židů, kteří zrovna šli koupit jídlo, ale to tak netáhlo.Kromě toho to byl luxusní obchod. Židobolševičtí plutokraté (nezapomenutelný výplod nacistického ministra propagandy).

Ale teď skutečná organizovaná hrůza se stovkami mrtvých a raněných. Dva atentáty po sobě, ruské letadlo a masakr v Paříži. Oba státy se podílejí na leteckých zásazích v Sýrii, ač nemají úplně společné cíle.

V období, kdy Evropou táhnou statisíce nebo už miliony lidí bez evidence, topí se v Egejském moři po stovkách, někde stavějí ploty, někde přistavují autobusy a vlaky, a hlavně nikdo neví, co s tou povodní počít. Na jedné straně hvězdné trio Merkel-Hollande-Juncker (přičtěme ještě Obamu ze stejného těsta) a proti nim Miloš Zeman jako lev hledající na poušti, koho by pohltil, a jeho oblíbená klaka, ale všechno jsou to pořád jen politické průpovídky pro budoucí voliče. V Evropě mají větší váhu ti tři, z nichž Hollande si již troufl vyhlásit válku Islámskému státu.

Ale jaká to bude válka? Vpadne pozemní koaliční armáda do Sýrie? Koho tam podpoří a proti komu? S požehnáním OSN? K smíchu, tam se jen tlachá, stejně jako tlachají evropští politici na všech možných summitech. Kdy a kde je vhodná doba k zásahu? Kdo by měl zasáhnout? Kolik to bude stát?

Včera jsem si znovu po letech přečetl Hamleta, to politické drama kromě královraždy a otcovraždy. Zavražděný král dobyl na norském králi Fortinbrasovi zpět obsazená dánská území,ale teď je tu uchvatitel moci Claudius, proti němu opomenutý následník trůnu Hamlet, příležitost pro mladého norského Fortinbrase sebrat velké vojsko a jen tak požádat o průchod dánským územím do Polska, kde chce dobýt nicotný kousek země.

A co ten Hamlet ve státě, kde je cosi shnilého, a v době, která vymknuta z kloubů šílí ? Váhá a odkládá svou pomstu a boj o trůn, až je pozdě a norská armáda zaplavuje znovu dánské království.

Být nebo nebýt? ptá se Hamlet.

„Jak můžete hrát Hamleta, když nemáte sloveso býti?“ ptala se Adina Mandlová svého učitele maltštiny. „My ho nehrajeme,“ zní odpověď.

Ale my jako Evropané ho stále hrajeme, a teď už nejen jako hru .Pokud se politici nebudou schopni domluvit na skutečné šanci zničit Islámský stát, pak bude nutné vyměnit politiky, což lze v demokratických zemích ve volbách. Ale za koho? Hledá se nový Churchill (v nedohlednu), Stalin (v blízkém zahraničí) nebo nějaký Hitler (takových by se nabídlo nejvíc)?

Toť ta otázka, jak také příhodně praví Hamlet

Jinak si musíme připustit, že každý už máme svého teroristu, jen nevíme, kdy a kde. Jako v Izraeli.

P.S. Zatím díky za miliony nábojů a přislíbené granáty a další zbraně Kurdům od české vlády. A Člověku v tísni za udržování dalších uprchlíků tam, kde jsou. Tak by měli postupovat všichni místo planých řečí.