Rozhodnutí britských občanů opustit Německem stále očividněji ovládanou Evropskou unii a obnovit tak samostatnost svého státu vyvolalo zděšení eurofanatiků všech odstínů. Jejich dosavadní reakce a uvažování bohužel nemá nic společného se zodpovědným kritickým pohledem na sebe sama. Právě naopak. Jediný lék na stupňované existenční ohrožení toto zaslepené spolčení spatřuje v ještě utuženější podobě evropské integrace, tedy v umocnění rozhodující příčiny svého osudového úpadku. To konkrétně znamená hysterické úsilí o dosažení další úrovně odstraňování ještě stále zčásti svobodných demokratických států Evropy ve prospěch demokraticky nezodpovědných a nekontrolovaných úřadů, jejichž propojenou soustavu rozmanitými způsoby a cestami v zásadě fakticky ovládá Německo.

Charakteristickým projevem samostatnosti státu je armáda. A na vytvoření nadstátní armády Evropské unie se v první řadě právě Německo dlouhodobě, soustavně, a v poslední době zejména po brexitu s primárním důrazem zaměřuje. Jakýmsi již existujícím vzorem budoucí vysněné euroarmády je již dosažená přímá podřízenost zatím dvou nizozemských bojových jednotek německému bundeswehru. Vzhledem k evropské dějinné zkušenosti by ale nepůsobilo příliš takticky, a již vůbec ne taktně, aby o přípravě armády EU otevřeně mluvilo jen Německo. Nyní to tedy vypadá spíše tak, že se úlohy mouřenína v pondělí 23. 8. na každoročním shromáždění českých velvyslanců v Černínském paláci snaživě a velmi viditelně ujal český premiér Bohuslav Sobotka. Není to ostatně nic divného, když si s ním jeho přemýšlivý tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, podle jehož vrcholně profesionálního úsudku se britští voliči zbláznili, tak rád povídá o tom, co přesně by měl předseda vlády České republiky říkat, aby se do přízně mocné německé kancléřky vlichotil co nejúspěšněji.

Český premiér jí tedy každopádně ve chvalitebném časovém předstihu před její chystanou pražskou rychlonávštěvou zaslal vskutku nepřeslechnutelný vzkaz. A to na stále ještě italskou letadlovou loď, symbolicky kotvící na dohled posvátného euroostrova Ventotene. Zde totiž za Mussoliniho fašistické diktatury dva komunističtí eurofederalisté prožívali celkem fešácký kriminál (během společného stravování je například obsluhoval číšník v livreji) a v ostrovním klidu sepisovali společný manifest o budoucím socialistickém zcentralizování Evropy. Přesně tam se nikoli náhodou sešlo mocenské eurotrio Německa, Francie a Itálie. A v ono pondělí odpoledne, tedy až po Sobotkově ranním projevu o armádě EU v Černínském paláci, řekla německá kancléřka na závěr setkání tří velmocí, co si jsou ve srovnání s ostatními jaksi rovnější, že „spolupráce v obraně by se měla posílit“. A tak jakoby jen tak nesměle v diplomaticky umírněnějším obalu zopakovala slova našeho odvážně přímočarého předsedy vlády... Premiér Sobotka a jeho přičinlivý eurorádce Prouza z toho asi museli mít hodně velkou radost. Doufali možná, že je pak paní kancléřka bude ve čtvrtek v Praze méně plísnit za jejich opovážlivé odmítání, byť nakonec, jak asi jinak, poslušné přijímání „demokraticky“ nařizovaných migrantských eurokvót. Ve čtvrtek ale německá šéfka Evropy navzdory úslužné Sobotkově euroarmádní úlitbě trvala vehemntně na své německé europravdě. To vše ale jen na úvod věci samotné.

Snahy o zřízení nadstátní, přesněji řečeno superstátní euroarmády se datují již od r. 1952 a jejich následného prvního ztroskotání právě kvůli obavám z Německa ve francouzském parlamentu z r. 1954. Posléze se je nicméně podařilo oficiálně ukotvit a dále rozvíjet v Evropské unii od její zakládající Maastrichtské smlouvy, nakonec pod hlavičkou Společné bezpečnostní a obranné politiky EU. A měly vždy základní dvojí, soupatřičný význam a cíl. Bylo a je to jednak již zmíněné zrušení armád evropských demokratických států, protože zřetelně ztělesňují státní svrchovanost. Vedle samostatné zahraniční politiky, vlastního právního systému a vlastní státní měny. A druhým smyslem eurofederalistického záměru nahradit armády evropských států těmto státům nadřazenou a nadřízenou euroarmádou bylo zásadní oslabení rozhodující transatlantické vazby Evropy, a to podlomením Severoatlantické aliance. Jinými slovy se jedná o naplnění pošetilých, výrazně zakomplexovaných a s osudem Evropy nebezpečně hazardujících vizí evropanského antiamerikanismu.

Dnešní situace ale jako by na první pohled nahrávala fanatickým zastáncům euroafederalistické, ve skutečnosti v první řadě Německem ovládané euroarmády. NATO je aktuálně oslabeno nepříznivým politickým vývojem jednoho svého strategicky velmi důležitého členského státu, a to Turecka. V zájmu přirozeně málo početných, ale o to fanatičtějších přívrženců euroarmády bylo každopádně taktičtější a zdánlivě méně provokativní, jestliže na tuto evidentní skutečnost v pondělním černínském projevu rovněž výslovně upozornil český premiér (uvedl málo účinný zásah NATO proti nelegální migraci v turecko-řeckých vodách), než aby místo něj přesně totéž řekla, a navíc nepřehlédnutelně symbolicky dokonce na letadlové lodi při setkání mocenského eurotria, sama německá kancléřka.

V NATO se rozhoduje důsledně jednomyslně, tedy žádnou kvalifikovanou většinou, jak je tomu až na výjimky pravidlem v EU. V souvislosti s migrantskou krizí je tedy pro NATO zřetelně protizápadní postoj Turecka a jeho současný příklon k agresivní ruské blízkovýchodní ose Moskva-Teherán-Damašek, to znamená její významné prodlužování do Ankary, a tím i na Bospor, značným strategickým problémem. NATO bez Turecka by ale na druhé straně způsobilo závažný problém Turecku, jež by se tak dostalo do faktického obklíčení proruským blízkovýchodním blokem. Proto si Turecko i za Erdogana odtržení od Severoatlantické aliance nejspíš nakonec rozmyslí.

Euroarmáda, nebezpečně podkopávající Severoatlantickou alianci z druhé strany, nepředstavuje žádné skutečné řešení. Jadernou mocností se silnou armádou by v ní totiž byla jen Francie, zatímco druhá evropská jaderná mocnost, Velká Británie, je na rozdíl od antiamerických unijních přívrženců euroarmády skutečně spolehlivým spojencem v NATO. Je tedy pochopitelné, že se proti nejen Sobotkově okázalému řečnění o euroarmádě za Severoatlantickou alianci důrazně veřejně staví předseda jejího vojenského výboru, jímž je český generál Petr Pavel, který výslovně upozorňuje na nereálnost takových záměrů, ne-li plánů.

Hysterické výzvy ke zřízení unijní euroarmády s doprovodnou velikášskou symbolikou letadlové lodi mocenského eurotria jsou vcelku čitelným iracionálním výrazem dosud nezvládnutého zděšení představitelů EU ze svobodného rozhodnutí britských občanů z Evropské unie odejít. Jako by se nyní probíhající ordinované upnutí na fikci euroarmády mělo stát jakousi spásnou záchrannou kotvou ohrožované existence EU. A nejen to. Je to na druhé straně typické náhradní téma pro veřejnost, jež má z brexitu vyjukaným eurofanatickým politikům umožňit odvést pozornost od skutečně podstatných věcí. Od věcí, jež svou velikostí a náročností představují výzvu, jejíž zvládnutí či nezvládnutí neomylně ukáže, kdo je skutečným státníkem a kdo by měl pro neschopnost odejít z kola ven. Je to výzva, z níž má proto současná garnitura evropských kontinentálních politiků oprávněný strach. Výzva k uvažování a rozhodování o schůdné alternativě k evropsky neúnosné Evropské unii. K Evropské unii totiž existuje alternativa, pane Sobotko a paní Merkelová. Ukazuje ji svobodné rozhodnutí a následné klidné jednání Velké Británie, samostatné a úspěšné jednání visegradského uskupení při zvládání migrační záplavy a rovněž úspěšný rozvoj Evropského sdružení volného obchodu. A žádná vámi nyní sveřepě vnucovaná, vpravdě šílená euroarmáda.

Autor je filosof