Kdykoliv se dostanu na překrásný ostrov Madeira, nelením, vyjedu na kopec Monte a zajdu do kostela Nossa Senhora, abych "dal řeč" s naším posledním císařem Karlem I. Posedím v lavicích chrámu "Naší paní" a vedu s Jeho Veličenstvem ve své hlavě dialog o tom, co by, kdyby. (Kdyby vám ty obrázky o něco připomínaly, tak těsně pod tím kostelem startují ty turistické sáně, co jezdí po dlažbě po ulici dolů.)

Monte, chrám Nossa Senhora

Monte, vlevo hrobka Karla I.

Na Karla I. jsem si vzpomněl právě v této době, kdy kdejaká mluvící hlava či píšící mudrc vykřikují, co by se mělo dělat. Dnes, když je Říše evropská – známá pod krycím názvem Evropská unie - zase na huntě. Už zase prohrála válku jako ty spojené říše rakousko-uherská a německá. Tentokrát naštěstí ne vojensky, ale "jen" ekonomicky. Ovšem malér je v tom, že ji prohrála tentokrát s celou zeměkoulí.

Blahoslavený Karel I., jediný z panovníků, jenž se osobně zúčastnil bojů I. světové války, se pokusil staré Rakousko zachránit. A jak říkal jeho syn Ota Habsburský v jednom rozhovoru pro české noviny:

" …přišel sice pozdě, ale aspoň se pokusil… "

Ten základní pokus byla zkouška reformovat rakousko-uhersko na federaci a vyjmout ji z nebezpečného vlivu Německa. Jenže prostě příliš pozdě. Přiznejme si, že německý pokus, odstartovaný v prusko-rakouské válce a řízený pruskou ideou sjednocování všech Němců "krví a železem", kterou zosobňoval především kancléř Otto von Bismarck, vytvořit silnou Evropu, měl svoji logiku. Byl to pokus - po opadnutí francouzského brachiálního násilí na vlastním obyvatelstvu, ale i na německých státech - vybudovat silný evropský stát na konservativních tradicích. Na stranu Rakouska se ve válce přiklonila některá germánská království (Bavorsko, Hannoversko či Sasko) a také řada menších německých vévodství a knížectví, které vytvořily tzv. Německý spolek. U nás známá bitva u Hradce Králové byla jen jednou z bitev velké války (na straně Prusů stáli i Italové), která změnila Evropu. A postavila Německo do čela přinejmenším ekonomicko-politické oblasti zvané Mittelleuropa.

Porovnejte prosím tehdejší další vývoj v Evropě s dnešním – tedy základní proudy. Už tehdy bylo jasné, že pokud se má Evropa etablovat jako velký politický hráč ve světě proti Anglii, Rusku a USA, musí se sjednotit. A Německo musí něco udělat s Francií. Mimochodem, už tehdá bloudila v hlavách Evropanů i Američanů myšlenka na tzv. "žluté nebezpečí", což se projevilo i právně, v tzv. "aktu vyloučení" vyhlášeném USA vůči Číně roku 1882.

Traduje se, že císař Karel I osobně čekal v říjnu 1918 na představitele vzpurných Čechů na nádraží Franz Josef Bahnhof ve Vídni a pokoušel se Čechy přemluvit, aby nejezdili do Ženevy s tím, že vytvoří federální stát. Další podrobnosti najdete např. zde. Bylo však pozdě.

Vnitřní rozpory uprostřed Rakousko-Uherska pak ještě vyprovokoval hrabě Czernin, kdy české politiky obvinil ze zrady a prodlužování války – viz zde.

Přečteme-li si dnešní noviny a výroky politiků, lze konstatovat, že se zde vyhrožuje opět obviněním ze "zrady", pokud neustoupíme a... nedáme na další "ekonomickou válku" 90 miliard.

V dlouhých projevech myslitelů i článcích komentátorů se vyhrožuje "nedozírnými následky", které nás postihnou, pokud neřekneme ANO. Nenápadně se argumentuje i následky rozpadu Rakousko-Uherska, nástupu nacismu i bolševismu atd. To je jistě pravda. Není však pravda, že kdyby zůstalo Rakousko–Uhersko zachováno a Německo nepotrestáno např. už v roce 1919 ztrátou území, vše by dopadlo dobře. Spíše ne. Lze si představit, že by vypukly těžké boje mezi Velkoněmci z československého pohraničí a českými legionáři i bývalými českými vojáky rakouské armády. Maďaři by se stejně odtrhli a válka Maďarů proti Rumunům a Srbům a Slovákům by byla nevyhnutelná. Pod praporem bolševismu, spojeni s bolševiky na Slovensku a v Polsku, by se Rusové spojili z Liebknechtem a jeho soudruhy v Německu a komunistická diktatura by mohla ovládnout svět od Vladivostoku až po Štrasburg už někdy ve dvacátých letech 20. století. Válka na Balkáně vzájemně mezi Slovany a jinak s Germány a jejich muslimskými spojenci by pokračovala – tedy ona vlastně pokračuje dodnes, že … Itálie by se zhroutila hospodářsky tak jako tak a občanská válka ve Španělsku by proběhla pravděpodobně stejně. Jen by asi vyhráli bolševici.

Ať Nečas rozhodne tak či onak, vždy se najde dost kecálistů, kteří budou vědět, že to mělo být právě naopak. A už navždycky bude za toto rozhodnutí vina na něm. Jako je dodneška kladena na Masaryka a Kramáře. A na Čechy vůbec, že.

Žádné dobré rozhodnutí totiž není. Jsou jen různě špatná rozhodnutí a nikdo neví, které je to horší. Kdyby například Kramář přistoupil na návrh Karla I., odtrhly by se od českých zemí tak jako tak provincie Deutschböhmen a zbyl by nám jen malý státeček kopírující pozdější "protektorát". Slováci jako národ by už dneska neexistovali, bůh ví, jak by dopadli Maďaři, protože Rumuni by se po tom, když 1919 dobyli Budapešť, jen tak nestáhli. Pokud bychom my sami podlehli tlaku Velkoněmců - tedy pravděpodobného Velkoněmeckého státu dle programu z roku 1848 státu (sjednocení Rakouska s Německem si přálo po I. světové válce téměř 99 % občanů Rakouska), který by se eventuálně udržel i proti bolševismu (nezapomeňte však na bolševický pokus o převrat v Rakousku) - byli bychom možná dnes jako národ ve stadiu Lužických Srbů a Böhmen und Möhren by byla spolková republika. Na druhou stranu bychom asi měli "životní úroveň pravého Němce". Jo a pomníčky pro asi tak milion mrtvých Čechů a Moravanů v německých uniformách z II světové války. Posuzováno podle toho, že ze 3,5 milionu sudetských Němců jich padlo ve válce víc než 250 000.

Také bychom pravděpodobně byli spolupachatelé nacistických zločinů. Protože německo-ruskou válku by se téměř zcela jistě nepodařilo zažehnat. Jen tato úvaha jasně ukazuje, jak je řešení situace vytvářené "v poznaném světě" pro vývoj "budoucího světa" prakticky neodhadnutelné. Zákony kausality, filosofická teorie vzniku náhod, takzvaná "teorie her" a nová teorie "černé labutě" nám ukazují, že nikdy nedokážeme přesně spočítat důsledky našich rozhodnutí.

Nyní se Evropa nechystá k válce, ale boj o ovládnutí ekonomického prostoru je jen ekonomické pokračování války jinými prostředky. Nikdo neví, co bude. Nelze předpovědět žádnou budoucnost.

Tak jako Karel I. nemohl už věci zastavit, to měl udělat "stařičký mocnář" Franz Josef I., tak nemohou věci zastavit ani Merkozy. I kdyby měli andělské úmysly. Jako že u Sarkozyho by se o tom asi dalo s úspěchem pochybovat.

I Karel I., náš mírumilovný a slušný císař, který byl, jak řekl Anatole France, "slušný člověk, jenž se sám postavil do čela armády, ač byl spíše jako světec", nic nezmohl. Dějiny jej semlely. Protože když je krize, na anděly není čas. Rozhodnutí našich politických vůdců v roce 1918 bylo riskantní a přineslo JEN - tedy relativně jen, když se podíváme na to, co se potom dělo kolem nás - dvacet let demokracie a prosperity. My z toho dodnes žijeme.

Přejme Nečasovi a spol., aby měli šťastnou ruku. A hlavně si nenechme vnutit představu, že na nás a jen na nás záleží, co bude dále s EU. A jestli budeme spojenci anebo nepřátelé s těmi nebo oněmi. A pokud se máme začít bát, že se na nás někdo bude "zlobit", že neposlechneme, vykašleme na něj. Vždycky se někdo bude zlobit.

A proč píši v této úvaze hlavně o Německu? Protože Německo je náš největší soused, souputník, někdy přítel, někdy okupant a my vždycky budeme sedět v "třídě Evropy" v lavici vedle něj. Podobně jako Francie. I ve Francii se zdvihá mezi politiky všech zaměření vlna úvah - a to ne vždy přátelských - o dnešní a hlavně budoucí úloze Německa. Pokusy tajtrdlíků, jako je Cohn Bendid, na které se u nás někteří odvolávají, vykřikovat a vyhrožovat že když tohleto, tak támhleto – dnes už i na samotné Francouze - svědčí jen o neskutečné drzosti lidí, kteří dovedli Evropu do krize a hledají, na koho ten malér hodí.

Za rozpad Rakouska to hodili na nás. Za rozpad RVHP jsme prý také vinni my (a Gorbačov). Uvidíme, na koho to hodí příště. No, kdyby na nás, snad to vydržíme. Přeci to nehodí na sebe, na tu byrokratickou a politickou lobby, která Evropskou unii svým neumětelstvím a nabubřelostí de facto rozmontovala.

Silnou Evropu potřebujeme. I ten pomlouvaný "klid na práci" a na život vůbec. Ale to neznamená, že když nepošleme 90 miliard čertví na co, že zapříčiníme rozpad Unie. Takovou sílu nemáme. Tak jako ji neměli naši politici, když jednali s císařem Karlem I. Rakousko se rozpadlo. Karel I. nakonec vzdal i dobytí Budapešti, přestože stál na předměstí a měl dobré vojsko, protože se bál občanské války. Pak už jen odjel umřít na Madeiru. Budiž mu země lehkou. Byl to slušný chlap, ale mizerný vladař. Uvidíme, co předvede Merkozy. A co Nečas. Znáte někoho, kdo by chtěl být v jejich kůži?!

Socha Karla I. s výhledem na Funchal a moře