Při pochybnostech doleva je pravidelný sloupek Jakoba Augsteina ve SPON (Spiegel on-line). Čtvrtého ledna tu pod titulkem Špatný polský vtip vyprášil kožich nově zvolené polské vládě (viz též NP 15.1. Karel Hvížďala: Západní Evropa versus východní Evropa). Hned v úvodu se Augstein ptá, zda má Evropa dost času čekat při své modernizaci na opozdilce, nebo zda je třeba nové unie – bez východních zemí; těm, jmenovitě Maďarsku a Polsku, vytýká příklon k autoritářství podle ruského vzoru. „Je čas pro hořké poznání: západní hodnoty, liberalismus, tolerance, rovnoprávnost, stojí proti bezcennému východnímu – rasismu, tuposti, omezenosti... Německo dokáže taktak zvládnout rasisty v Sasku a Braniborsku. Může Evropa snášet odpůrce migrantů i v Polsku, Maďarsku a na Slovensku?“

Spiegel je renomovaný a čtený týdeník, o Jakobu Augsteinovi si mohu myslet své; bohatý levicový intelektuál, ve svých komentářích je schopen přirovnat Snowdena k Solženicynovi, Centrum Simona Wiesenthala jeho výlevy občas zmiňuje ve svých výročních topten antisemitských událostí, ale nechci s ním polemizovat. Jeho článek uvádím jako jeden za mnohé, kde Německo samo sebe ztotožňuje s jednotnou, modernizace potřebnou Evropou a minimálně vůči východním zemím se jednoznačně prezentuje jako její vůdce. Jenže ať nás napadají nejrůznější zlomyslná historická přirovnání, která by si možná právě Jakob Augstein ve svých komentářích neodpustil, Německo skutečně hegemonem Evropy je. Díky své politické a hospodářské síle manipuluje Evropskou unií, ohýbá a nedodržuje předem stanovená pravidla (řecká finanční krize, Dublinská dohoda, Schengenská smlouva) a zemím, které bezvýhradně nepřijmou německé představy o evropské jednotě (například přijímat bez kontroly tisícihlavé afroasijské davy), už i otevřeně vyhrožuje omezením dotací nebo dokonce odstřihnutím od unie.

Němci trpí dědičným hříchem. V devadesátém roce jsem procházel historickým centrem Příbrami se starostou jednoho středně velkého švábského města. Starší pán si vystrašeně prohlížel neudržované domy a vybourané proluky a pak se téměř šeptem zeptal, zda tudy prošla válka. Ujistil jsem ho, že zchátralé a zčásti zbourané městské jádro nemají na svědomí Němci, ale čtyřicet let komunistické péče, a on si zjevně oddechl. Po návštěvě kulturního domu v Dobříši, bývalé synagogy, kterou po válce už jako svatyni neměl kdo využívat, spustil vášnivý monolog na téma neodčinitelné německé viny a zakončil jej slovy: „Nás Němce nemůže mít nikdo rád...“

Při práci na projektu pro německou obchodní společnost jsem se setkal s jiným německým typem. Starší manažer nám dával od prvního setkání najevo nadřazenost, choval se povýšeně, všechno české a vůbec jiné než německé bylo „šajse“, při našich narážkách na německou nacistickou minulost (běžela Česká soda s kurzy němčiny Steindlera a Vávry) vzdorně mlčel.

„Nás Němce nemá nikdo rád, protože jsme nejlepší...“ Tak uzavíral konfliktní jednání a anglický šéf rozpory tlumil: „Omluvte ho, prosím. Němci se v koloniích vždycky chovali jako sloni v porcelánu.“

Němci jsou skutečně dobří, možná i nejlepší v řadě oborů a činností. Svůj dědičný hřích ale táhnou za sebou jako formu mindráku, a pokud v první půlce dvacátého století vychýlili kyvadlo nacionalismu a rasismu do jedné extrémní polohy, v posledních letech ho zřejmě díky tomu dostali přesně na opačnou stranu a dočkali se. Teď je konečně má - nebo aspoň na chvíli měl - někdo rád, jak před časem s dojetím vyslovila paní kancléřka, otrávená z hákových křížů v řeckých i jiných novinách.

Na osudy a politiku našeho státu ležícího přes tisíc let v „břiše“ německy mluvících zemí má sousedství s Německem rozhodující vliv a jeví se jako zázrak, že nás za tu dobu německé prostředí, ať už násilím nebo postupnou asimilací, nevstřebalo. Zlí jazykové tvrdí, že je to právě vlastnostmi, kterými nás častuje Jakob Augstein, jiní tvrdí, že by nám jako Němcům bylo lépe, a další zase, že jsme stejně jen Němci přeložení do češtiny. Skutečností je, že jsme suverénní stát a svébytný národ s chybami i přednostmi, s Německem jsme hospodářsky provázáni, umožňuje nám vézt se na jeho vlnách prosperity i trpět jeho krizemi. Členství v EU a NATO nás dělá nestravitelným predátorovi, který nás před čtvrt stoletím nerad a spíš omylem pustil z tlamy, ovšem díky čtyřicetiletému pobytu v této tlamě máme zvýšený práh citlivosti na veřejné lhaní, cenzuru a manipulaci, což je pro sveřepé hájení zákopů multikulturalismu, oteplovací ideologie i tance kolem dalších zlatých telat socialistických evropských vlád už téměř normou.

Okolnosti se ale mohou velice rychle změnit. Stačilo pár střelců a sebevrahů s bombami kolem pasu a země jako Francie si zvyká na život ve výjimečném stavu; levicoví intelektuálové krčí rameny a se spřízněnými politickými vůdci se opět chystají statečně postavit do čela boje proti tomu, co sami podporovali. Riziko dalších útoků se při přílivu migrantů zákonitě stupňuje a jen zaslepenec nevidí, že je bohužel jen otázkou času, než nastane stejná situace v Německu a dalších zemích, kam proudy směřují.

Je v zájmu našem a celé Evropy, aby se německé kyvadlo ustálilo v poli rozumu, protože se dává do protipohybu. Kam až se může zhoupnout?