EVROPA: K islámské imigraci
Podobně jako postmoderní levicový mainstream nedokáže rozlišovat mezi výchovným plácnutím a týráním dětí, nedokáže rozlišovat ani mezi nacionalismem a vlastenectvím. S pravicovým liberalismem (např. Miltona Friedmana) si může podat ruku v nerespektování rodiny a národa: jako kdyby šlo pouze o člověka jako individuum.
Nacionalismus je vlastenectví utržené z řetězu. Jak si všiml G. K. Chesterton, mnohé neřesti jsou vlastně ctnosti utržené z řetězu. (Např. lakota je z řetězu utržená spořivost nebo workoholismus je z řetězu utržená činorodost.) Nacionalismus v negativním slova smyslu znamená požadování zvláštních výhod pro vlastní národ na úkor jiných. Vlastenectví nic takového nečiní. Příslušníci národa až na výjimky (Švýcarsko) hovoří jednou řečí. Zde je velký rozdíl mezi USA a EU – a jeden z významných důvodů, proč Evropané nejsou politickým národem (na rozdíl od Francouzů, Dánů nebo Čechů).
Věřím na určité universální hodnoty. Jsem přesvědčen, že každý lidský život má nekonečnou cenu. A je jedno, zda je to život bělocha nebo černocha, Skandinávce či Araba. Víra v universální hodnoty není v rozporu s autonomií národů. Národy se mohou rozhodnout pro určité hodnoty i pro určité náboženství, aniž by ovšem pronásledovaly jinověrce. Proto jsem přesvědčen, že Italové mají právo rozhodnout, že ve třídách budou krucifixy (přestože mě osobně se krucifixy nelíbí a ke svému křesťanskému náboženství je nepotřebuji), nebo že radnice měst a vesnic si mohou na náměstí vystavit v adventu jesličky (přestože neupírám muslimům právo praktikovat jejich náboženství). Národ je konečná veličina. Může si zvolit určitý způsob života a stanovit si pravidla, která v jiných národech neplatí. Nesmí tak ovšem činit na úkor sousedních národů a nesmí se snažit své hodnoty jiným národům vnucovat.
Jsem rovněž přesvědčen, že jak jednotlivci, tak rodiny i celé národy mají pomáhat druhým. Jedna z věcí, kterých si vážím na vlastním národu, je, že pomohl Slovákům k emancipaci a pak se je nesnažil udržet ve společném státě. A vážím si i mnoha dobrého, co Československo udělalo v letech 1918-1938 na Podkarpatské Rusi; ostatně nejvíce to ocenilo místní obyvatelstvo.
Současně se ale domnívám, že tato pomoc by měla být svobodným rozhodnutím. Dále si myslím, že žádný národ není povinen pomáhat druhému za cenu ohrožení vlastní existence. Jako není žádný jednotlivec spasitelem, není ani žádný národ spasitelem. Jsem rád, že naši lékaři léčili afghánské děti, ať už tady nebo tam, a budu rád, když budou léčit i syrské děti. Byl bych rád, kdyby naše země přijala co nejvíce uprchlíků z řad jezídů nebo křesťanů, ale nepřeji si, aby přijímala uprchlíky z řad muslimů. Křesťanům na Blízkém východě hrozí smrt. To mnoha muslimům také, nicméně muslimové mají kam utéci. Šíité k šíitům, sunnité k sunnitům. Tuto možnost křesťané nemají.
Tento článek píšu v předvečer velké manifestace v Paříži. Bude na ní uctěna památka popravených francouzských karikaturistů. Bude tam nejen francouzská vláda, ale i ministerská předsedkyně sousedního Německa Angela Merkelová, dokonce i náš ministerský předseda spolu s ministrem zahraničí, ba i ukrajinský prezident Porošenko.
Tato manifestace by se nekonala, kdyby Francie (a mnohé jiné evropské země) neměly vážný problém. Ukázalo se, že mnozí muslimové žijící ve Francii nepovažují svou vlast za kompatibilní s vlastním náboženstvím.
Samozřejmě, do omrzení můžeme opakovat argument, že ne všichni muslimové jsou teroristé. Tak abych nebyl podezírán z toho, že to nevím: ano, jen malé procento muslimů je ochotno páchat násilné činy. Byť je to procento malé, je natolik významné, aby bylo moudré počítat s tím, že pokud bychom i v naší zemi měli výraznější muslimskou menšinu, bude se z ní rekrutovat třeba jen pár takových, kteří dokáží obrátit zemi vzhůru nohama, jako se to stalo nyní ve Francii. Prosím, to není otázka islamofobie. To je otázka statistiky. Proto považuji za jalový argument, že my Češi se nemáme čeho bát, protože tu žádné muslimy nemáme. Pokud vím, že muslimská imigrace téměř jistě vyvolá problém, nebudu se utěšovat tím, že ne každý muslim je terorista.
Je evidentní, že státy se silnou muslimskou menšinou jsou zaskočeny skutečností, že druhá generace muslimů je radikálnější (a méně vděčná) než ta první. Zatím nikdo neví, co s tím. Dokud na to nepřijdou, radím muslimy do České republiky raději nebrat.
Radikálním muslimům se v posledních měsících „povedla“ jedna věc: Přesvědčili Evropany, že před problémem se nedá věčně strkat hlava do písku. Vlády i mainstreamová média se totiž dosud tvářily, že vlastně žádný problém neexistuje, že jde jen o pár jednotlivců nebo izolovaných případů. Pak se mnozí divili, že se tématu chytila krajní pravice. Lidi totiž nelze odbýt pár frázemi. Politický mainstream pak v boji s těmi, kteří skutečně patří ke krajní pravici, i s těmi, kteří dle mého názoru pouze upozorňují na evidentní skutečnosti, mnohdy používá neférových metod. Příkladem může být reportér německé stanice RTL, který se vydával za demonstranta při pochodu hnutí Pegida v Drážďanech a nešetřil rasistickými poznámkami (které demonstranti nesdíleli). Když byl odhalen, stanice RTL mu dala výpověď. Co kdyby odhalen nebyl?
Ještě vážnější je ovšem situace ve Švédsku. Tam už platí zákon zakazující negativně se vyjadřovat o muslimech nebe feministkách. (Víte, co mají společného radikální islamisté, Švédsko a Putin? Nemají rádi svobodu slova.) V prosinci švédský ministerský předseda Stefan Lofven nejprve ohlásil předčasné volby, pak si ale celou věc rozmyslel, když se ukázalo, že by výrazně posílila protiimigrační strana Švédští demokraté. Jeho koalice sociálních demokratů a zelených uzavřela opoziční smlouvu s „umírněnými“ (Moderaterna). Ta se sice týká schvalování státního rozpočtu a o snaze zabránit nástupu Švédských demokratů v ní není ani slovo, nicméně všichni vědí, oč jde. Další volby se tedy budou konat až v roce 2018. Letos chce Švédsko přijmout 100 000 syrských uprchlíků, příští rok to má být ještě o pět tisíc více. Muslimové přitom již nyní ovládají desítky oblastí, kam se švédská policie neodváží. Nemohu to nazvat jinak než národní sebevraždou.
Je dobře, že mnozí islámští představitelé v západní Evropě teroristické činy odsuzují. Něco jiného ale je, když o těchto teroristech nebo o představitelích Islámského státu tvrdí prezident Obama nebo různí západoevropští politici, že to „nejsou žádní muslimové“. Vždyť Islámský stát vedou lidé, kteří vystudovali muslimské vysoké školy! Tvrzením, že „to nejsou žádní muslimové“, si situaci zbytečně komplikujeme. Realističtější je říci, že korán má vícero interpretací. A že – bohužel – zatím vítězí ti, kteří ho interpretují krajně nenávistně. A pokud někdo chce tvrdit, že pachatelé násilných činů nejsou „žádní muslimové“, měli by stejně hlasitě říci, že účastníci křížových výprav nebyli „žádní křesťané“. (Mnozí z nás křesťanů si to opravdu myslí.)
Evropu čekají nelehké časy. Z celé řady důvodů. Ať už se situace bude vyvíjet jakkoli, snažme se zachovat dvojí: svobodu slova a právní stát. Pokud se nám to podaří, zachráníme to nejpodstatnější. Bude to obrovský úspěch.
