Na plenárním zasedání Evropského parlamentu se debatovalo o Lisabonské smlouvě. Za Výbor pro regionální rozvoj jsem se snažil vnést do této diskuse územní rozměr. Je skutečností, že obce, města a kraje musí čím dál více čelit dopadům evropského práva a evropských politik. Průzkum Utrechtské univerzity v této souvislosti ukázal, že orgány Společenství ročně přijmou více než sto předpisů s bezprostředním dopadem na samosprávy. Sedmdesát procent legislativy a opatření, které produkujeme, se musí v regionech, městech a obcích fakticky naplňovat.

Z pohledu samospráv je tedy možné pozitivně vnímat kontroverzní Lisabonskou smlouvu. Lisabonská smlouva obsahuje totiž protokol o subsidiaritě - tedy protokol, podle kterého je přijetí normy na vyšší úrovni (v daném případě evropské) oprávněné pouze tehdy, je-li prokazatelná vyšší efektivita a nezbytnost takovéhoto opatření. Podle této smlouvy jsou požadovány účinnější konzultace s místními a regionálními samosprávami a jejich sdruženími. Nově by také byla zakotvena povinnost Evropské komise minimalizovat finanční a administrativní zátěž každého nového právního předpisu. Tato opatření by mohla zajistit, že Brusel bude více slyšet a řešit skutečné problémy starostů. Pak bude zapotřebí je uvést do praxe tak, aby se nejednalo o pouhé fráze.

Nechci však hodnotit pozitiva a negativa Lisabonské smlouvy. Všichni víme, že pohled České republiky je kritický, byť realistický. To ostatně ukázala i debata (6. 5. 2009) v Senátu Parlamentu ČR, kde byla smlouva schválena. Věřím, že se stejně odpovědně postaví k tomuto problému i prezident Václav Klaus.

Věřím, že se zcela jistě nejedná o poslední úpravu primárního práva, kterou jsme v Evropském parlamentu diskutovali. Měli bychom proto již pečlivě začít zvažovat, jaké změny je třeba učinit, aby právní základy, na kterých Evropská unie stojí, byly srozumitelné, pevné a ve prospěch všech občanů.

Štrasburk 6. května 2009

poslanec Evropského parlamentu, předseda Svazu měst a obcí ČR