“Pokud euro padne, zhroutí se i Unie,” prohlásila kdysi německá kancléřka (Bundestag, 19.5.2010) a ze stejného důvodu se rozhodla na spiklenecky tajném zasedání ekonomické rady eurozóny v létě 2012 nenechat Řecko padnout.

Miliony slov anglojazyčných ekonomů, včetně nobelistů, neovlivněných evropskou ideologií bylo během pětileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) na záchranu společné měny nemůže fungovat. Proč půjčky (místo odpisů) bankrotujícím a úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají na jihu Evropy ekonomiku, rozhodně ne tak rychle, aby se hroutící společnost dostala z krize. Půjčky a euroval byly vysvětlovány jako záchrana, zatímco nezaměstnanost, hospodářský úpadek a emigrace schopných v postižených, převážně jižních státech narůstaly. V evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, nový francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Francie na pokraji recese, Itálie se propadla.

Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům srotili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat. Ostatně monetární politika neřeší vysoké daně, byrokracii, špatné podnikatelské poměry ani půjčky začínajícím firmám (venture capital). Medián platů neporoste, ostatně nevzrostl ani v Americe. Stárnoucí společnost bude šetřit i nadále. Mírná devalvace eura na nějaký čas export oživí, stagnaci zpomalí, časem ale budou devalvovat i jiní.

Frustrace Jižanů vytvořila třaskavinu a v nejpostiženější zemi povstal revolucionář, národní hrdina Alexis Tsipras, z hlediska Severu šílenec a extremista. Jistě, vzbouřenci nebývají umírnění a rebelie nebývají reformní. Konflikt s Unií je totální a kosmetické úlevy pravolevou nacionální řeckou vládu neuspokojí, okamžitě by padla a Tsiprase by pověsili na nejbližším kandelábru. Der Spiegel se diví, že euro, jež mělo Evropany sjednotit, vyvolává nenávist - cožpak nepochopil jeho neudržitelnost bez fiskální jednoty? Dostane proto Tsipras odpustky, které nedostali ostatní, zodpovědnější? Z Německa zní razantní ne, polovina německých voličů nesouhlasí, ale Finové před volbami jsou ještě tvrdší. Nechají snad Řecko vypadnout z eurozóny bez pomoci Unie, aby pro výstrahu ostatním utrpělo neřízený bankrot?

Ve Španělsku se těší na listopadové volby neméně revoluční strana levice (Podemos) a pravolevé vzpoury ve Francii a Itálii téměř jistě unijní establishment časem zlikviduje, bez ohledu na to, co europolitici vymyslí. Revoluce mívají zpoždění.