Po „zelené“ taxonomii přichází taxonomie „sociální“

V minulých týdnech se na půdě evropských institucí bouřlivě hovořilo o tzv. „zelené“ taxonomii. Tedy o tom, které zdroje energie budou považovány za „udržitelné“. Vedle toho však startuje diskuze i o taxonomii další – „sociální“.

Taxonomie zjednodušeně řečeno stanovuje podmínky a předpoklady, které musí splňovat firmy pro to, aby mohly být považovány za „udržitelné“. Což má mimo jiné sloužit jako vodítko pro finanční instituce a investory, zda jim poskytovat finanční služby nebo do nich vkládat své prostředky. Není sice zatím explicitně zakázáno zajišťovat je i pro firmy „neudržitelné“, ale dle mého soudu není daleko doba, kdy evropská vrchnost prostřednictvím sektorové regulace nastaví takové podmínky, které to de facto znemožní. Třeba stanovením povinnosti vytvářet dramaticky větší rezervy těm finančním institucím, v jejichž portfoliu se „neudržitelné“ firmy objeví.

Otázkou je, co budou takové firmy dělat. Že by „zavřely krám“, se nejspíš nestane. A tak se po finančních službách poohlédnou někde jinde. Což uvítá nepochybně například Čína, která má peněz jako šlupek a hledá možnosti, kde je upíchnout a zatnout tam tak další drápek. A o tom, co s prachama, přemýšlejí i ruští finanční oligarchové. Takže zatímco se „západní“ politici a komentátoři předhánějí v tom, kdo vykreslí Rusko a Čínu jako větší vyvrhele, bruselská vrchnost žene těmto zemím evropské firmy přímo do náruče.

Zatím se pozornost veřejnosti soustředila pouze na taxonomii „zelenou“, u jejíž definice se odehrával hlavní střet o to, zda budou za „udržitelné“ považovány pouze občasné zdroje energie (zkratka OZE), nebo za určitých podmínek i jádro a plyn. Některým „odborným poradcům“ Evropské komise však nejspíš připadá ekonomicky málo destruktivní, a tak připravili návrh doplnit ji taxonomií „sociální“ (zde). Což je ještě větší zhůvěřilost než ta „zelená“. Dělá totiž z firem soukromých firmy téměř socialistické.

Jak se vlastně taková „sociálně udržitelná“ firma pozná? Má přinášet tzv. „sociální užitek“ a „sociální odpovědnost“. Pro toho, kdo neví, co si pod těmito floskulemi představit, uvádějí autoři návrhu příklady. Za „sociálně udržitelnou“ má být považována ta firma, která svoje zaměstnance dostatečně odměňuje, kde jsou ti méně placení pravidelně školeni, kde manažeři neberou v porovnání s ostatními moc peněz, nebo která nabízí opatrování dětí a příspěvky na důchod. Dalším kritériem má pak být třeba „férový přístup ke klientům a celé společnosti“. Což se má prý poznat podle toho, zda firma platí svým dodavatelům z rozvojových zemí „férové ceny“ (co to proboha je?), nebo že staví nájemní byty s obvyklým nájemným. Prostě socialismus. Nebo jak jinak nazvat to, že majitelé firem budou omezeni v rozhodování o tom, kolik peněz mohou vyplácet manažerům a za kolik mají nakupovat od svých dodavatelů?

A co ty ostatní podmínky? Napomáhat zaměstnancům sladit profesní kariéru a rodinu, školit je nebo jim přispívat na stáří, je jistě fajn. Navíc to přináší výhody i zaměstnavatelům. Třeba v tom, že tím svoje zaměstnance stabilizují a ti jim pak investované prostředky svojí prací vrací. Nicméně to neplatí vždy a pro všechny a ne každá firma na tyto benefity má. I proto musí být výlučným právem jejich majitelů, zda a v jakém rozsahu je budou svým zaměstnancům poskytovat.

„Sociální udržitelnost“ je zkrátka dalším typický produkt „budovatelů dobra“, při kterém se pletou firmám do věcí, do kterých jim ale vůbec nic není. A protože jim je nemůžou přikázat přímo, tak je k tomu chtějí přimět prostřednictvím bank a investorů tím, že „neudržitelným“ firmám naordinují finanční dietu.

Člověk aby se pomalu bál, s čím dalším ještě tito lidé přijdou. Co třeba taková „LGBT“ taxonomie? Mohla by například stanovit, že firmám, u kterých by každý červen nezavlály v oknech vlajky v barvách duhy, banky nepůjčí ani floka. Navázalo by se tím na tradici měsíců československo-sovětského přátelství provozovanou za minulého režimu. Rozdíl by byl v tom, že tenkrát se vyvěšovaly vlajky rudé, společné by bylo pak to, že i tehdy to lezlo lidem krkem.

Zavádění taxonomií „udržitelnosti“ je prostě další z dlouhého seznamu na hlavu padlých nápadů evropské vrchnosti. Firmy a jejich projekty už totiž nebudou hodnoceny podle ekonomických a kvalitativních měřítek, ale na základě kritérií ideologických a politických. Čímž se v zemích EU likvidují i ty zbytky svobodného trhu, které zatím nástupu zeleno-socialistické kliky odolávaly.

Je to stejně paradox. Před rokem 1989 byla veřejnost sdělovacími prostředky soustavně masírována báchorkami o „úspěších socialismu a hroutícím se kapitalismu“. Koho by napadlo, že se více než tři desítky let po pádu minulého režimu dočkáme toho, jak se kapitalismus pod tlakem zeleného socialismu hroutí doopravdy...