Vážení čtenáři Neviditelného psa, omlouvám se, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že se vracím k tématu, které bylo na stránkách NP již dostatečně probráno, a jednak proto že ulpívám na tématu, o kterém jsem psal již v září 2007 v článku Dvojí metr EU? Mně to prostě ale nedá.

Evropská unie nám zakazuje používat název Pomazánkové máslo. A snad kvůli tomu Českou republiku zve na kobereček, žaluje a hrozí sankcemi.

Nejsem historik ani politolog, takže se pouštím na sakra tenký led, ale pokud vím, prvním kořínkem EU tedy prvním krokem k současné integraci Evropy bylo vytvoření společné francouzsko-německé unie uhlí a oceli. To bylo motivováno snahou minimalizovat riziko vnitroevropského válečného konfliktu. Je nasnadě, že když spolu země obchodují, je méně pravděpodobné, že spolu budou chtít válčit. O ušlechtilosti této myšlenky po proběhnuvší druhé světové válce není pochyb. Později vzniklo Evropské hospodářské společenství a najednou tu máme Evropskou unii. A je pravdou, že se uvnitř této unie opravdu obchoduje a neválčí. Zaplať pánbůh za ty dary.

Jenže …

Vzpomeňme na známou větu z jednoho filmu o Básnících: „Dej blbci funkci, vymyslí lejstro.“ A vzpomeňme také Parkinsonových zákonů. Dovolím si tohoto moudrého muže ocitovat. Kupříkladu: „Počet úředníků roste nezávisle na objemu jejich úkolů.“ Nebo ještě lepší: „Čím více lidí se podílí na rozhodování, tím nesmyslnější jsou jejich rozhodnutí.“ Není těžké si odvodit, že když už nějaký úředník existuje na svém úřednickém místě, je schopen vymyslet cokoli, jen aby potvrdil potřebnost až nutnost své existence na tomto místě. A tak vymýšlí lejstra, až se z něho kouří. A ani nemusí být blbec. A že jich v tom určitě Bruselu je! Blbců i neblbců .A všichni vymýšlejí. Až se z nich kouří.

Dovolte mi popustit uzdu mé fantazii a zapřemýšlet o tom, co asi předcházelo tomu, když ona slavná EU se rozhodla „soudit“ Českou republiku za to, že se u nás prodává něco, co se nazývá pomazánkovým máslem, něco, co ve skutečnosti máslem „an sich“ není.

Jak se to vlastně v tom Bruselu dozvěděli? Vysílá EU své zaměstnance (agenty?) do terénu po celé Evropě a ti pak slídí v regálech našich marketů, supermarketů, hypermarketů a na pultech večerek, co se u nás prodává a jak se to jmenuje? Nebo nás někdo práskl? Což, to by mě ani nepřekvapilo. Ale někdo ksakru musel takovému práskači v Bruselu popřát sluchu!

V jednom se zdráhám s profesorem Parkinsonem souhlasit. Nikoli bezejmenný a amorfní kolektiv učinil nesmyslné rozhodnutí o tom, že dostaneme kartáč za pomazánkové máslo. Podle mě to muselo nejdřív napadnout jednoho jediného člověka. Někdo musel mít ten nápad jako první a teprve pak začali ostatní úředníci horlivě přikyvovat. Nelze se ubránit analogii s řetězovou reakcí známou z fyziky.

Chtěl bych poznat toho zcela nevýznamného človíčka, který má nejspíš manželku, dvě děti a možná i pejska a ve volném čase pěstuje třeba fuchsie. A tenhle úředníček jednoho dne ráno přijde do práce a přemýšlí, jak by pracovní dobu svého úřednického dne smysluplně naplnil. A najednou mu na stole v hromadě pošty a nezajímavých lejster padne zrak na zprávu: „Pomazánkové máslo v ČR vlastně vůbec není máslo!“ Dech se úží, tep se rozbíhá. Hvězdný okamžik, na který léta čekal! Ten človíček musí zažívat pocity profesionálního rybáře Jakuba Vágnera ve chvíli, kdy zasekl a vytáhl z Amazonky nějakou osmimetrovou potvoru. A zatímco se Jakub Vágner nechá se svou rybkou vyfotografovat a pokorně ji pouští na svobodu zpět do vln veletoku, náš úředníček také zasekl, ale rozjíždí akci, které není pamětníka (od doby, co nám zakázali tuzemskému rumu říkat rum).

Omlouvám se, že jsem se nechal unést, a pokorně se vracím do reality. Všiml sis, vážený čtenáři, jak daleko jsme se dostali od myšlenky minimalizovat riziko vnitroevropského válečného konfliktu?

Přesvědčí-li mne kdokoli, že když na piksly s citovaným výrobkem začneme tisknout místo Pomazánkové máslo třeba Máslová pomazánka, že to významnou přispěje k vnitroevropské bezpečnosti, jsem připraven roztrhnout roucho své a posypat si hlavu popelem.

Napadá mne ale i jiné řešení. A nyní se vracím ke svému v úvodu zmíněnému článku z roku 2007. Letos se mi opět poštěstilo navštívit Řecko. Moc se mi tam líbilo. Kromě krásných vzpomínek jsem si přivezl mimo jiné i jednu fotografii, která mne inspirovala a kterou předkládám i čtenářům NP:

 

Co takhle opatřit kelímky s pomazánkovým máslem nápisem (v jazycích všech národů Evropské unie nebo alespoň v angličtině):

TOHLE JE TZV. POMAZÁNKOVÉ MÁSLO. NENÍ TO VE SKUTEČNOSTI PRAVÉ MÁSLO, ALE KLIDNĚ SI TO NAMAŽTE NA CHLEBA, JE TO CHUTNÉ, JEDLÉ A URČITĚ SE TÍM NEOTRÁVÍTE.