A není to málo, Antone Pavloviči?

Socialistický premiér Zapatero v roce 2006 prohlásil, že ze Španělska udělá znalostní ekonomiku a za dva nebo tři roky jeho země předstihne v HDP na hlavu Německo i Itálii. O čtyři roky později, přesněji 8. března 2010, sdělil světu guvernér řecké národní banky Jorgos Provopulos tato slova: "Řecko nebude potřebovat zahraniční pomoc a se svými problémy je schopno si poradit samo."

Irský ministr pro podnikání, obchod a inovace Batt O'Keeffe uvedl dne 14. listopadu 2010, že EU na Irsko nijak netlačí a že o pomoci se nejedná. "Vláda není pod žádným tlakem," řekl tehdy ministr. "Plně věříme, že svou ekonomiku budeme schopni uřídit," dodal.

"Portugalsko neplánuje požádat o finanční pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond a vláda dělá vše možné, aby takové možnosti předešla", sdělil 11. ledna 2011 portugalský ministr financí Fernando Teixeira dos Santos. Podle pana ministra byl tehdy "Lisabon schopen přečkat současné problémy bez nutnosti vnější finanční pomoci".

2. února 2011, tedy o pouhé tři týdny později, přispěchal s uklidněním všech pochybovačů, skeptiků a tmářů náměstek španělského ministra financí Jose Manuel Campa. Po vzoru svých kolegů politiků z výše uvedených států uvedl, že "Španělsko nebude nikdy potřebovat žádnou finanční pomoc od EU a bude úspěšné ve snahách o snížení jednoho z největších vládních schodků v rámci EU." Asi četl sebrané spisy José Zapatera.

Pozadu není ani Itálie, z níž se linou do zbylé Evropy podobná ujištění jako předtím z Irska, Řecka, Portugalska a Španělska. V únoru 2012 se nechal slyšet italský premiér Mario Monti, že dle jeho názoru jeho země nepotřebuje záchranný balíček, jako již byl poskytnut Řecku, Portugalsku či Irsku. Ze zkušeností lze tedy snadno odhadnout, že do doby poskytnutí peněz Itálii zbývá maximálně jeden rok.

Nevím, kde udělal v roce 2006 José Zapatero chybu, ale jeho Španělsko během tohoto víkendu potvrdilo, že požádá eurozónu o pomoc. Její šéfové pak obratem kontrovali sdělením, že samozřejmě pomohou. Jsou připraveni poskytnout až 100 miliard eur (2,5 bilionu Kč). Neví jen, zda to bude skrze dosavadní mechanismy, nebo už skrze ESM, který jsme minulý týden schválili v českém parlamentu (můj komentář zde). K tomu všemu se podle posledních výsledků zdá, že aktuální parlamentní volby ve Francii vyhrají socialisté společně se zelenými. Těšme se na další tzv. podporu růstu, což je eufemistický výraz všech socialistů pro tvorbu nových dluhů.

Takže, vážení, až bude nějaký blb zase vyhrožovat dvourychlostní Evropou, není se čeho bát. Dvě rychlosti jsou na řešení současných problémů stejně málo. Raději si přejme více přirozených rychlostí. Jednu rychlost nechť má klidně skupina s Německem, Francií, Řeckem, Itálií, Portugalskem a Španělskem, zatímco si ostatní státy pojedou takovou rychlostí, jakou samy uznají za vhodné. Více rychlostí neznamená nic jiného, než více konkurence. To je to, co postaví státy v Evropě na nohy, ale také to, čeho se socialističtí centrální plánovači v Evropě bojí jako čert kříže - a je jedno, jak si zrovna říkají, aby vypadali líp před voliči.