19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Jednoduché řešení krize eurozóny

11.7.2012

Všichni dobře známe několik lidí, kteří na jakoukoli otázku, která se týká eura a eurozóny, odpovídají stereotypně bez jakýchkoli solidních argumentů, že všechno se řítí do kastrastrofy. Už dlouhé měsíce slyšíme, že euro zanikne a státy se vrátí ke svým národním měnám. Někteří dokonce říkají, že tiskárny jsou už připraveny.

Někdy si připadám jako hlas volající na poušti, když tvrdím, že jde hlavně o kampaň několika jednotlivců či skupin, kteří mají znejistit evropské občany a investory a vyvolat paniku. Ta by se někomu velice hodila a někdo by na ní hodně vydělal. Proto je potřeba stále znovu opakovat, že euro se nechystá opustit ani jeden stát eurozóny. A nejde jen o vlády, jde také o většiny občanů, kteří už jsou natolik finančně a ekonomicky gramotní, že vědí, že skutečná katastrofa pro jejich peněženky by nastala, kdyby jejich stát vystoupil z eurozóny. Naopak státy, které jsou mimo eurozónu, se do ní snaží vstoupit, protože vědí, jaké výhody by jim to přineslo. Za všechny bych jmenoval Polsko, jeden z největších států Evropské unie. Většina států eurozóny prosperuje, nehromadí dluhy, má slušnou zaměstnanost, hodně exportují. V čem jsou tedy skutečné, reálné problémy, okolo nichž se točí většina jednání špičkových evropských politiků?

Problém je v určité iluzi, která byla spjata se zavedením eura v Maastrichtské smlouvě. Euro mělo hospodářsky propojit evropské státy a toto propojení se mělo příznivě projevit i na politické rovině v podobě Evropské unie. Toto se podařilo, postupně vznikla eurozóna, zahrnující většinu států Evropských společenství a vznikla i Evropská unie, která má dnes svou Lisabonskou smlouvu, nahrazující všechny předcházející evropské smlouvy. Hospodářské a politické sjednocení se vzájemně propojilo, přineslo to úžasný a prospěšný pokrok v evropském sjednocení a v růstu blahobytu. S tím spojená iluze pak spočívala v tom, že se státy eurozóny měly hospodářsky vyrovnat a dosáhnout srovnatelné úrovně. To se nestalo. Především v důsledku světové finanční krize, která vzešla ze Spojených strátů amerických, se státy eurozóny rozdělily na jižní a severní skupinu. Jižní skupina, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a dnes již také Kypr se začaly hospodářsky propadat a dostaly se do velmi těžko řešitelných finančních problémů, protože nemají z čeho splácet své dluhy a oživení jejich ekonomik není příliš v dohledu. Severní skupina eurozemí na čele s Německem naopak velmi dobře prosperuje, hospodářsky se rozvíjí, jejich export jde do celého světa a mají i slušnou zaměstnanost. K této skupině vedle Německa patří hlavně Nizozemsko, Dánsko, Švédsko, Finsko a Estonsko.

Eurozóna se tak postupně rozdělila na dvě skupiny zemí, na ty, které z eura profitují a ty, pro něž je euro komplikací, jenže se ho nechtějí vzdát, aby nepřišly o finanční pomoc bohatých eurozemí. Euro vytvořilo silné propojení mezi rozhodující skupinou evropských zemí, kterého se nikdo nechce vzdát, ale z rozdílných důvodů. Severní skupina by byla asi raději, kdyby jižní slabé státy z eurozóny odešly, aby už nevyžadovaly další a další pomoc, ale všichni vědí, že by se spolu s jejich odchodem oslabila zásadním způsobem politická unie a celý proces evropské integrace by se zastavil a byl by dokonce vržen nazpět. Což by přineslo nezměrné škody všem. Ale to jsme se stále nedostali k jádru problému.

Představme si situci před zavedením eura. Tehdy také měly ty či ony státy Evropských společenství problémy, ale musely je řešit více méně samy, na vlastní náklady. Musely se spoléhat samy na sebe. Jenže pak přišlo euro, propojilo všechny země finanční sítí a začalo být snadné si půjčovat na finančním trhu a žít tak stále více na dluh. Německo má miliardy eur v Řecku, Španělsku, Portugalsku. Itálii atd. Proud levných peněz se rozlil ze severu na jih a nesmírně akceleroval zadlužování jižních států. Všechno to začalo vypadat málem jako v evropském ráji, kdyby nepřišla světová finanční a hospodářská krize. Jižní země se propadly v exportu svých výrobků a přestaly být schopné financovat své dluhy. Musel být rozprostřen společný evropský záchranný deštník, z něhož začala být některým jižním státům poskytována pomoc. Jenže – a tady jsme u jádra problému – se ukazuje, že žádná pomoc není dostatečná, protože jde z větší části na splátky dluhů a jen z menší části na investice. A čím déle tento stav trvá, tím víc malých podniků zaniká, tím víc přibývá nezaměstnaných a tím méně jsou lidé ochotní vydávat peníze.

Známe to i z Čech. Nechci mluvit za nikoho jiného než sám za sebe. Od té doby, co vláda plošně zvýšila DPH, včetně cen léků, zásadně jsem omezil svou spotřebu a kupuji jen to zcela nezbytné a nutné. Bojuji tak proti této vládě a snažím se jí překazit její záměr vybrat na základě vyšších daní více peněz do státní pokladny. Jednám v duchu vládními ekonomy propagované tzv.Lafferovy křivky, že vyšší daně neznamenají vyšší příjmy pro stát. Chtěl bych dokázat, že ministr Kalousek se mýlí a měl by opustit vládu.

Vraťme se však ke krizi eurozóny. Lze tedy říci, že kdyby nebylo eura, nemohly by mnohé státy žít nad své poměry a tak se snadno zadlužovat. Když byla vyjednávána Maastrichtská smlouva, prosadili Němci doložku, omezující státní zadlužování, jenže zapomněli – nebo lépe řečeno, nebylo to tehdy ani možné – omezit zadlužování bank. A tudy se dostal virus neodpovědnosti do krevního oběhu Evropských společenství a podnítil další infekci. Nezodpovědný finanční kapitál, rizikové investiční bankovnictví, nezdaněné finanční operace na trhu atd. Dnes už existuje jen jedna cesta a rozhodně to není krach eurozóny, předvídaný opakovaně falešnými proroky. Je to posílení politické unie, která by umožnila silnější bankovní dohled a dohled nad finačními trhy a samozřejmě by také odpověděla na otázku téměř všech investorů, kdo vlastně ručí za dluhy toho či onoho státu. Volný pohyb peněz patří k jednomu ze základních pilířů Evropské unie, ale všichni víme, že bez přiměřeného dohledu a kontroly se může zvrhnout v naprostý a ničivý chaos, poškozující občany a státy, které by měly občany chránit.

Proto se všechny současné debaty špičkových politiků Evropské unie točí okolo jedné zásadní otázky: další pomoc slabým státům je zjevně nutná, ale bez posílené politické unie už k ní není u silných států ochota. Něco za něco. Takový je život a taková je i evropská politika. Lidově řečeno, kdo si nasekal dluhy a chce se z toho dostat, musí se zříci dalších částí své dosavadní suverenity. Samozřejmě spolu s ostatními státy. Měnová unie bez silnějšího společného státu už nemůže fungovat a dříve či později si ho vynutí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6