Od okamžiku barbarského vraždění karikaturistů se pisatelé blogů a nejen oni dělí na ty, kteří jsou Charlie, a na ty, kteří jimi z rozličných důvodů tak úplně nejsou.

Ona pomyslná linie se vede názorem, je-li možné psát či říkat zcela cokoliv pod praporem svobody slova. Ti, co jsou Charlie, míní, že ano, a to i přes jednoznačný fakt, že svými projevy urážejí náboženské cítění všech možných náboženských vyznání, přičemž karikatury zakladatele jednoho z těch expansivních a agresivních stály autory kreseb život. Na druhé straně jsou ti, kterým ony malůvky připadají zbytečné a urážlivé. Jedna část z nich cití jistý smutek a jakousi zbytečnost provedeného a poukazuje na to, že malovat symboly urážející jejich víru a přesvědčení je už „přes čáru“ a ony mrtvé kreslíře nepovažuje - na rozdíl od presidenta Francie - za hrdiny. Nedotýká se jich to však natolik, aby proti autorům pozvedli zbraň či je jakýmkoliv způsobem napadali. Druhá část dotčených nabíjí kalašnikovy.

V oněch protestech Pařížanů a mnoha státníků (z nich některé podezírám, že možná v skrytu duše to vzhledem k svému politickému přesvědčení těm mrtvým tak trochu přáli) byla nosná myšlenka o svobodě slova i o tom, že nejsme jako oni. Náš národ onen slogan zná a dnešní situace po 25 letech svědčí o tom, že nebyl úplně správný, neboť oni nikdy nepochopí, že my chápeme jinak. Oni naši toleranci berou jako slabost, které ve svém přesvědčení nerozumí, protože jejich vidění světa je jiné a případný smír berou jako oddechový čas.

Stát Israel, který existuje zhruba 65 let, od samého počátku musel a doposud musí bojovat o svou holou existenci. Zpočátku se svými arabskými sousedy, kteří nemají ve svém programu nic jiného než jeho úplné zničení. Nyní spíše bojuje s nepochopením značné části mnohdy velmi vzdálených států, kteří mu dokonce upírají i právo na vlastní obranu. Po celém světě dochází k útokům na jejich komunity, a to i ve Francii, kde v loňském roce mladík arabského původu zastřelil učitele a tři malé děti a je možné, že letošní výběr Kosher obchodu panem Coulibalym nebyl nejspíše náhodný. Při onom toulouském atentátu na děti jsem nezaregistroval žádné pochody obyvatel, kteří by protestovali proti terorismu mířenému na francouzské obyvatele.

Osobně mám za to, že žádný pochod obyvatel, ať je jakkoli masový, nic na věci nezmění. Nic nezmění ani to, že v čele protestního průvodu jde pan Mahmúd Abbás, kterému jak známo dělá velký problém odsoudit teroristy v Jeruzalémě pobíjející rabíny v synagoze. I přes značné úsilí předcházet útokům na vlastní obyvatele se občas nějakému šílenci podaří proniknout do synagogy a tam vraždit, případně bodat beze smyslu v autobuse. Tito jedinci jsou israelskou tajnou službou - pokud útok přežijí - časem nalezeni a zlikvidováni.

Netvrdím, že násilí je řešení. Pokud ovšem žiji ve světě, kde ho jedna skupina obyvatel používá naprosto cíleně se záměrem vyvolat strach u té druhé, ve snaze si ji podrobit a časem zničit, přivítám místo mávání vlajkami a plamenných projevů vystrašených superkorektních státníků ráznou akci, která zasáhne protivníka nikoli periferně, ale v srdci.

Možná bychom místo Charlies měli být Juifs.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora