A navíc těch, kteří jsou nositeli správného hodnotového žebříčku, ubývá stejně rychle, jak mizí povědomí o odpovědnosti za náš současný život a odpovědnost i za to, v jakém stavu předáme naše pozemská díla svým dětem a vnukům. Dominují ti, kteří po vzoru dnešních elit předřadili své sobecké zájmy před priority svých zemí. Raději se oddávají příjemnému konzumu, rozmarům těla, duše a lidské pýše. Tato cesta k absenci tolerance, k povýšenosti, relativizaci individuální lidské rovnosti v právech i povinnostech, vede k erozi úcty k vlastnímu životu i životu vůbec, předznamenává úbytek svobod a zaslepuje.
Společnosti navyklé na vysokou úroveň konzumu se od tradičních hodnot rychle vzdalují a obvykle si volí levicové nebo liberální vlády, které se pak z vděčnosti a osobního mamonu občanům podbízejí. Taková společnost trpí nebývalým nárůstem korupce a klientelismu. Pevně ukotvený systém proto není možné jednoduchými prostředky zlomit, jeho klima je zapouzdřeno v našem myšlení, ovládá chování lidí a tím i společenské děje. A to přesto, že jde o sebenaplňující se proroctví svého druhu. Mocní (politici, hospodářští činitelé i odboráři) odvádějí – prostřednictvím různých státem honorovaných příjemností – pozornost od pravých příčin krizí, které putování po této cestě přináší s naprostou jistotou.
Pro současné Řecko a EU bude tedy velmi těžké zabránit tomu, aby se fatální potíže tamní ekonomiky a stav jejich veřejných financí tvrdě nepromítly do hospodaření mnoha partnerských zemí, neohrozily jejich společnou měnu či měny na ní závislé.
V této zemi se naplno projevil pro tamní hospodářství „smrtelný koktejl“ v Evropě běžné praxe vládního socialismu střídaného ústupčivými liberály. Maďarsko a Lotyšsko prošly podobným vývojem a musely jako „nevýznamné východní země“ velmi tvrdě omezit státní výdaje. Tamní prudké a hluboké krize však ostatní evropské vlády jen pasivně a přehlíživě sledovaly.
Evropské země mohou ve vztahu k potácejícímu se Řecku použít jen dva možné scénáře. Ten první někteří ekonomičtí odborníci vidí v tom, že Řecko dobrovolně vystoupí z eurozóny, zavede zpět drachmu s patřičnou devalvací a začne prý opět prosperovat a splácet dluhy. K takovému scénáři je třeba namítnout, že zavedení staronové měny by bylo velmi drahé, že věřitelé by museli odložit či odepsat značnou část pohledávek za řeckým státem (ne-li všechny), že devalvovaná drachma by znamenala mnohem horší pozici země ve vztahu ke splácení závazků a navíc Řecko potřebuje rychle prostředky na zajištění fungování země – nedostane-li je, hrozí destabilizace a chaos. Nezmění se však to hlavní, tedy nám dobře známé stereotypy uvažování a hospodaření: veřejné rozpočty jako by byly někoho jiného.
Tím druhým je pokus o záchranu řecké ekonomiky dalším přílivem obrovských částek peněz. Tyto gigantické prostředky však nezmohou nic, pokud se sami Řekové nepodívají pravdě do očí a neodmítnou nutné výdajové škrty, které jsou ohromné. Současné dění naznačuje, že ke vstřícným krokům má tamní společnost hecovaná rudými odbory velmi negativní postoj. Z nastalé situace odcizeně viní vlastní vlády, které si ostatně oni sami zvolili stejně svobodně, jako my ty naše.
Plánované půjčky jsou však také velmi riskantním řešením, neboť se tím už dnes obrovské dluhy rozrostou do astronomických rozměrů. Proces ozdravování veřejných financí vyžaduje rozsáhlé legislativní změny a v jejich důsledku značné oběti v podobě snížení životní úrovně. K tomu však musí být politická vůle. Ta ale dosud není patrná. Tradičně velmi mocné odborové organizace nezodpovědně ženou své členy podporované komunistickými fanatiky do stávek a do ulic měst. Demonstrace mnohdy přerůstají v pouliční války a citelně vyčerpávají prostředky, které by mohly být využity smysluplněji.
Další osudy Řecka jsou tedy zahaleny v hustých mlhách. Případný bankrot státu by drtivě otřásl celou Evropou. Největší věřitelské banky by v černé díře na Balkánu ztratily více jak 100 miliard eur. Ohrožení stability společné měny by dosáhlo negativního vrcholu za celou její existenci. Nikdo si netroufá předpovídat, jestli takový nápor vůbec vydrží.
Nepochybujme, že se nás problém Řeků týká, a že bude mít na domácí politické i ekonomické scéně značný vliv. Země EU jsou natolik provázány, že ztráty budou počítat všechny. Nejvíce pak budou ohroženy ty státy, jejichž zadlužení je „na hraně“ – v jejich případě nelze vyloučit ani drtivý dominový efekt.
Doufejme, že instituce EU tuto zkoušku vydrží a po odepsání škod objektivně zhodnotí příčiny vzniku tohoto megamaléru. Věřme, že nevyrazí směrem k rozsáhlejší centralizaci a daňové i rozpočtové unifikaci. Doufejme, že si všichni obyvatelé uvědomí skutečnost, že tohle vše je důsledkem plíživého postupu socialismu a neodpovědnosti napříč kontinentem, a že tomuto jevu nezabrání prohloubení integrace či centralizace moci. Nebo doufejme, že se někde objeví a naberou na síle odborně i filosoficky dobře vybavené konzervativní strany, jejichž představitelé budou novými vzory pro široké vrstvy naší společnosti. Věřme, že si stejně jako Řekové opět nezvolíme vlády, které nás dosud spolehlivě vedou na okraj propasti. V sebezáchovném rozhodování odmítněme argumenty ČSSD o malé výši našeho státního dluhu, odmítněme bezzubou politiku ODS. Volme zdravější hospodaření s veřejnými prostředky a vytvořme tak stát odolnější proti krizovým vlivům z vnějšího světa.
Autor je člen předsednictva Konzervativní strany a její kandidát č.1. v Jihomoravském kraji