29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Je Federica k pláči?

29.3.2016

Vysněný svět, ve kterém se všichni vezmeme za ruce, iluze, že budeme šťastně tančit jako Matissovy figury na jeho slavném obraze, se opět vzdaluje. Nebo naopak přibližuje? Krásný nový svět podle představ revolucionářů přece může vzniknout jen na troskách toho starého a štěstí jednoho bývá mnohdy vykoupeno neštěstím druhého.

Konec podobného snu o svobodě a spravedlnosti, který se mnohým zdál být naopak dlouhá desetiletí noční můrou, jsme zažili na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Silná generace poválečných západních politiků zajistila svým zemím (částečně na dluh) bezpečnost a prosperitu v sociálním státě, komunisté v sovětském impériu to konečně vzdali, liberální demokracie se jevila jako jediná alternativa...

Pro jiné se ovšem jednalo jen o dočasný zádrhel na cestě k té opravdové zářné budoucnosti, která podle jejich proroků přece zákonitě nastat musí. Marxismus, dočasně vymetený ze zaprášených komunistických sekretariátů, zeleně obrazil globálním oteplením, a zmutován multikulturními geny vyrazil na další tažení jako ideová výbava mnoha západních umělců i politiků, bývalých revolučních studentů z roku 1968 i jejich příznivců a následníků, oslavujících a inspirujících se kulturní revolucí předsedy Maa. Převzali vládní žezla, ovládli Evropskou unii a začali ze všech sil uskutečňovat (i nadále na dluh) svůj sen o dokonalém světě.

Velikost a vznešenost takového cíle může zpochybňovat jen hlupák nebo nepřítel. Kdo by nechtěl žít v krásném snu? Sen, iluze přitahuje a láká, přijme a uspokojí každého. Vůči protivníkovi důsledně uplatníme vstřícnost a smířlivost, odpůrce se napraví, stane se rovněž vstřícným a smířlivým. Ve světě barvotiskového souladu, kde beránek spočine bez obav vedle vlka, už pak není třeba myslet na obranu a zbytečně se jitřit předtuchami krvavých konfliktů. Pokud by přesto nastal zádrhel, postačí naordinovat ještě více snu, nepříjemnosti nevnímat, věci přejmenovat...

Rachot explozí a tříštěného skla, zoufalý křik obětí opakovaných teroristických útoků ze snu budí. A probouzí nás do skutečnosti, která už dávno předstihla to nejabsurdnější divadlo. Aby nebyl narušen vysněný soulad, oživlo Havlovo ptydepe, v rámci mírného pokroku není vyloučen přechod na chorukor, kontroluje se, co je vhodné a co nevhodné si myslet, říkat a psát.

Zatím poslední útok muslimských teroristů v Bruselu probral i Federicu Mogheriniovou, Vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Rok před zhroucením komunistických režimů sovětského impéria, ve svých patnácti letech, vstoupila do Italské federace komunistické mládeže, vystudovala politologii, zabývala se vztahem náboženství a politiky v islámu, svoji současnou funkci v EU získala před rokem a půl. Umí rozlišovat a být přísná. Po své předchůdkyni, baronce Ashtonové, převzala a dotáhla do konce snahu o potrestání Izraele, zboží ze Západního břehu se bude označovat, aby si ho někdo mohl nekoupit. Jako odbornice na islám dobře ví, že tím islámskému světu udělá radost (ano, tak je to správné, a není to nic antisemitského, jak večer před bruselským útokem potvrdil v půlhodinovém politickém školení v Interview 24 palestinský velvyslanec v ČR) a on jí to nezapomene. Federica se teď mračí i na Putina, v souvislosti s odsouzením pilotky Savčenkové; to jí zase nevěří Polsko ani pobaltské státy kvůli jejímu podle nich příliš proruskému postoji k ukrajinské krizi.

V čase bruselského útoku byla na návštěvě Jordánska. Na tiskové konferenci, kdy by se od ní v reakci na masakr dalo očekávat rozhodné a odhodlané gesto, zmínila ve svém projevu tuto událost pouze okrajově (čeká na další zprávy, Evropa i syrský region jsou jako trpící oběti na stejné lodi, je třeba předcházet radikalizaci a násilí). Na závěr pronesla mantru o mírovém a spolupracujícím islámu, vzápětí podlehla pohnutí a při odchodu se, plačící, na okamžik přitiskla k rameni Nassera Judeha, jordánského ministra zahraničí. Ten, poněkud překvapený, ji k sobě rozpačitě přivinul.

Přemohl ji soucit nad osudem bruselských obětí? Nebo frustrace z hroutící se konstrukce jejího vysněného světa? Pokud by její dojetí bylo součástí projevu formulujícího reálné tvrdé kroky proti teroristům a jejich světovým i místním podporovatelům, mohlo by působit hodnověrně (politička jejího formátu přece musí být na podobnou situaci připravena, bruselský útok nebyl první a snad ani překvapivý, situace ve městě byla po zatčení teroristy Abdeslama vyhrocená). Její rozpačitý komentář a následné spočinutí na rameni muslimského kolegy se ale naopak stalo pro naše nepřátele, stejně jako pro nás, stále znovu napadané Evropany, pouze dalším důkazem změkčilosti, bezradnosti a bezmocnosti unijního vedení.

Tihle lidé nedokáží procitnout.