Až do roku 2008 jsem se příliš nezabýval politickou korektností. Během mé kariéry ve státní správě, v představenstvu Spolkové banky a později v politice, jsem získal reputaci člověka, který se netají svými názory. Ale ty se týkaly většinou mého vlastního oboru a jako takové byly obecně akceptované.

Vše se změnilo po tom, co jsem v září 2009 poskytl rozhovor o sociální a ekonomické situaci v Berlíně a jejích kořenech, a zejména po tom, co v srpnu 2010 vyšla má kniha “Německo likviduje samo sebe” ( “Deutschland schafft sich ab”).

Její hlavní závěry jsou tyto:

- Německo je demografií předurčeno jako národ k zániku. Nízká a stabilní porodnost znamená, že každá nová generace je o 35 procent menší než ta předešlá.

- Nejvíce inteligentní a vzdělaní lidé mají nejméně dětí. To znamená, že intelektuální kapacita a vzdělanost Němců se bude snižovat ještě rychlejí než populace. To není jen hrozba pro vzdálenou budoucnost, proces je již v plném běhu a zrychluje se.

- Naše imigrační politika, orientovaná většinou na islámské země Afiky a Blízkého východu, situaci neřeší, naopak ji zhoršuje. Příčinou je islámské kulturní postředí a malá průměrná vzdělanost těchto skupin, která je hluboko pod evropským průměrem, a to dokonce i v druhé a třetí generaci.

Tyto závěry jsou samozřejmě kontroverzní – a to zcela úmyslně. V názorech na společenský vývoj neexistuje něco jako “absolutní pravda”. Rozhodně to přiznávám.

Očekával jsem kontroverzní diskusi. Nic mne ale nepřipravilo na bouři, která vypukla po jejich publikaci. Byl jsem nařčen z obhajoby biologického determinismu a onálepkován jako “sociální darwinista”, rasista a nepřítel lidu a sociální spravedlnosti.

Přežil jsem, morálně i politicky, díky nadšené podpoře velké části veřejnosti. Pomohla i nová media. Je zjevné, že media, tisk a televize, ztratila svůj interpretační monopol. Potom, co si to uvědomili, začalo mnoho politiků takticky ustupovat z debaty.

V průběhu událostí jsem se vzdal členství v představenstvu Spolkové banky, ne ale před tím, než jsem byl formálně očištěn z obvinění z přečinů a profesionálních pochybení. Během následujících měsíců jsem hodně přemýšlel o kontroverzních reakcích na mou knihu. Můj názor je tento:

Nepsaná pravidla chování jsou ve společnosti - tam, kde nejsou stanovená zákonem - proměnlivá. Jsou implicitně daná a nemají formální - a ani otevřeně diskutovaná - pravidla. Ale ti, kdo je nedodržují, riskují ostrakismus, vyloučení ze “slušné společnosti”.

Mít a vyjadřovat “správné” názory na některé vědecké, sociální nebo politické otázky je důležitou součástí pravidel. Většina lidí chce sdílet většinový pohled na ně, ale díky tomu, že jsou plně zaměstnáni svým povoláním a svými rodinami, nemá na většinu z otázek vlastní informovaný názor. Domnívají se a věří, že by měli své názory formovat na základě informací, které přináší media. Na druhé straně si politici vytvářejí svůj obraz o názorech veřejnosti na základě toho, co media popisují jako “veřejné mínění”. Většina z nich skutečně věří, že medii interpretované “veřejné mínění” je pravdivým obrazem názorů voličů.

Media jsou ale též lidé, novináři jsou “stavovskou organizací” a rekrutují se “samovýběrem” v procesu podobném tomu, jakým se rekrutují příslušníci jiných “stavovských organizací” - lékaři, právníci nebo inženýři. Průzkumy ukazují, že novináři své názory tvoří hlavně na základě toho, co říkají jiní novináři. Tento “samovýběr” posiluje tendenci novinářů orientovat se v politickém spektru spíše nalevo. Netvrdím, že je to dobře nebo špatně. Myslím ale, že to alespoň zčásti vysvětluje myšlenkový rámec “politické korektnosti”.

Většina lidí má tendenci vyhýbat se říci, nebo někdy i myslet, něco, co je považováno za “politicky nekorektní”. Důsledkem mechaniky “politické korektnosti” je potom prevence vyjádření nekonformních názorů, bez ohledu na formální svobodu projevu a tisku. Zastavuje dokonce i vznik, diskuzi a vývoj názorů považovaných za “nesprávné”.

Převažující témata politické korektnosti jsou hluboce zakořeněná (do jisté míry podvědomě) v myšlenkovém schematu politiků a medií. Soudě podle reakcí na mou knihu se dá identifikovat třináct okruhů, které dohromady dávají ucelený obraz politicky korektního myšlení v Německu. V mé knize jsem se od nich odchýlil ve všech do jednoho.

Zde je seznam názorů považovaných za “politicky korektní”:

1. Nerovnost je špatná, rovnost je dobrá.

2. Hodnoty jako pracovitost, přesnost a dochvilnost nemají žádnou zvláštní cenu. Soutěživost je morálně pochybná (s výjimkou sportu), vede totiž k nerovnosti.

3. Bohatí by měli cítit vinu. Výjimkou jsou ti, kteří svého bohatství nabyli ve sportu nebo v showbyznysu.

4. Rozdíl v životních podmínkách nijak nesouvisí s našimi správnými či chybnými rozhodnutími a naším osobním přičiněním, je způsoben prostředím, v kterém žijeme.

5. Všechny kultury jsou si rovny a mají stejnou hodnotu. Zvláště hodnoty západní křesťanské civilizace a západní industrializované společnosti a její způsob života by neměly nikde být upřednostňovány. Ti, kdo mají jiný názor, jsou provinční a xenofobičtí.

6. Islám je náboženstvím míru. Ti, kdo mají problem s imigrací z islámských zemí severní Afriky a Blízkého východu, jsou islamofóbové. Islamofóbie je téměř stejně špatná jako antisemitismus.

7. Západní industrializované národy nesou hlavní odpovědnost za chudobu a zaostalost jiných částí světa.

8. Mezi mužem a ženou není žádného rozdílu až na viditelné vnější pohlavní znaky.

9. Lidské schopnosti závisí hlavně na vzdělání a tréninku. Zděděné vlastnosti a rozdíly nehrají téměř žádnou roli.

10. Mezi lidskými rasami a národy není žádný rozdíl, s výjimkou vnějších fyzických znaků (jejich vzhledu).

11. Národní stát je zastaralý koncept. Národní a kulturní odlišnosti nemají žádnou zvláštní hodnotu, jejich národnostní prvky jsou dokonce škodlivé a v žádném případě si nezaslouží ochranu. Budoucnost patří světové společnosti.

12. Všichni lidé na světě nemají jen rovná práva. Ve skutečnosti mezi nimi není rozdílu. Proto by měli přinejmenším mít stejný přístup k výhodám poskytovaným německým sociálním státem

13. Děti jsou soukromou záležitostí. Demografické problémy, například požadavky trhu práce, řeší stát svou imigrační politikou.

Tolik seznam politicky korektních stanovisek. Zní někdy úsměvně, ale není to vtip.

Každá z položek tohoto seznamu má vysokou emocionální hodnotu pro ty, kteří v ni věří.

Jádro problému je v tom, že částečně morální a částečně ideologická stanoviska jsou brána za nezpochybnitelná a jsou aplikována v reálném světě.

Udělat si v tom pořádek je podle mého naším permanentním úkolem.

Trochu optimismu jsem nabyl tím, že po všem tom zmatku jsem stále morálně naživu a nebyl jsem, jako osoba, ani jako autor, potupně pohřben a zapomenut. To bylo bezpochyby úmyslem velké většiny medií a poliků. Tentokrát s tím ale veřejnost projevila viditelný nesouhlas.

To je samo o sobě věcí, která uspokojuje nejen mě, ale i velkou část německé veřejnosti.

Berlín 15. července 2011

Přeložil: Tomáš Haas