Podle starého předrevolučního vtipu spočíval rozdíl mezi Jurajem Jánošíkem a Nikitou Chruščovem v tom, že slovenský zbojník uklouzl po hrachu a sovětský premiér po kukuřici, kterou nařídil pěstovat všude včetně Sibiře. Evropské unii také ujely nohy a mírně se zakymácela. Klouže po sóji - tedy té geneticky modifikované a spolu s ní i po dalších geneticky modifikovaných plodinách. Tohle zakolísání může Evropa zakončit dosednutím na zadek - a to hezky zvysoka.

Evropská unie ráda hromadí pravomoci a pokud je jednou dostane pod palec, nerada se jich vzdává. Poslední krok Evropské komise na poli regulace genetických modifikací lze proto hodnotit jako "krajně nezvyklý". Komise odhlasovala, aby se EU vzdala celoevropské svrchovanosti nad geneticky modifikovanými organismy a vrátila rozhodování jednotlivým členským zemím. Co se děje? Je to začátek konce EU? Začal tak potichoučku, polehoučku její pozvolný rozklad?

Evropská unie se snaží řídit všechno, nač z Bruselu dosáhne. Spoustu věcí jistě reguluje velmi dobře, i když názorný příklad mě právě v téhle chvíli nenapadá. Názorný příklad toho, jak je regulace na úrovni Evropské unie neefektivní, skýtají geneticky modifikované plodiny.

Zatímco americká schvalovací mašinérie se nenimrá v tom, jak kukuřice, sója nebo pšenice vznikla, ale jaké má vlastnosti a jestli může být škodlivá, Evropané zvolili zcela odlišný přístup. Nejprve vypracovali seznam technik, které jsou označeny jako genetické modifikace. Patří do nich například v podstatě přírodní přenos genů některými viry. Nepatří do nich masivní mutování dědičné informace rostlin a živočichů radioaktivním zářením z uměle vytvořených izotopů. Proč jsou některé zásahy do DNA organismů hodny většího zřetele než jiné, lze jen těžko vysvětlit. Pochopit už vůbec ne. Zatímco na zcela cílené vnesení přesně známého genu si musíme dát podle evropské legislativy extra pozor, drcení DNA gama zářením, při němž nastává bezpočet nevypočitatelných dědičných změn, je považováno za proces nehodný většího zřetele. K tomu se přidává fakt, že způsobů šťourání do DNA neustále přibývá a sbor expertních strejců a tet v EU už ani nestačí posuzovat, která z nově objevených technik na seznam genetických modifikací patří a která nikoli. A tak máme v Evropě organismy, o nichž nejsme s to ani rozhodnout, zda jsou nebo nejsou geneticky modifikované.

Důsledky rozdílů v americkém a evropském schvalování genetických modifikací jsou nepřehlédnutelné. Zatímco americká mašinérie úředně schválí geneticky modifikovanou plodinu, jež byla předtím deset let důkladně testována, během půl roku, Evropská unie administrativně schroustá tytéž podklady v nejlepším případě za tři roky. To se týká plodin, které chceme dovážet, abychom s nimi krmili hospodářská zvířata. Pokud by se měla plodina v EU pěstovat, zápolí bruselské „klotové rukávy“ s potřebnými dokumenty a daty z ověřovacích testů klidně patnáct let.

Výsledkem je celkem neutěšený stav, kdy hlavní světoví producenti krmných plodin – USA, Kanada, Brazílie a Argentina – dávno pěstují geneticky modifikované odrůdy kukuřice a sóji, nad nimiž bruselští ouřadové stále jen krčí rameny. A protože z nepovolené odrůdy nesmí do prostoru EU proniknout ani zrnko, dochází k situacím, kdy lodní náklad jinak zcela „košer“ krmné kukuřice nebo sóji není vpuštěn do EU jen proto, že se v něm to zrnko neschválené odrůdy jako nechtěná příměs našlo.

Kdybychom měli svých krmiv dost, mohli bychom nad tím mávnout rukou a nakrmit drůbež, prasata i skot krmivy evropské geneticky nemodifikované produkce. Jenže Evropa je na krmivech z dovozu existenčně závislá. Hrozí, že budeme odmítat krmiva pro příměsi odrůd, jež jsme krkolomným evropským postupem zatím nestihli povolit, a v důsledku toho budeme muset omezit chov hospodářských zvířat. Podle analýz ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova Evropské komise by to mohlo znamenat například pokles stavů drůbeže v Evropské unii zhruba na polovinu. Prasata by to odnesla trochu méně a skot ještě míň. Nelze očekávat, že by se z Evropanů rázem stali vegetariáni. Maso, mléko a vejce bychom dováželi ze zámoří. S vysokou pravděpodobností ze zemí, kde by tato zvířata krmili kukuřicí a sójou z geneticky modifikovaných odrůd, jež jsme nedokázali včas posoudit a schválit. Jak může nastolení tohoto stavu prospět Evropanům – konzumentům i zemědělcům – mi není jasné.

Přesto některé státy EU permanentně schvalovací proces geneticky modifikovaných plodin blokují a na svém území vyhlašují jejich zákazy. Evropská unie přijala zásadu, že jednou schválenou plodinu může členská země zakázat, pokud pro to má vědecky podložené argumenty. Zastánci národních zákazů geneticky modifikovaných plodin ale takovými vědecky podloženými argumenty o bruselské stoly nikdy nepráskli. To by totiž potom museli všichni zastánci genetických modifikací srazit paty, sklopit hlavy a zvednout ruku pro nikoli národní, ale pro celoevropský zákaz. Nestalo se, protože taková pádná data k dispozici nejsou.

Východisko z této šlamastyky našla Evropská komise. Odhlasovala, aby se rozhodování o geneticky modifikovaných plodinách přeneslo z Bruselu do jednotlivých zemí. Aby si třeba Rakušané mohli svobodně a bez ohledu na vědecká fakta pěstování geneticky modifikovaných plodin zakázat a Španělé si mohli stejnou geneticky modifikovanou odrůdu svobodně sít, sklízet a konzumovat. Na první pohled se to zdá jako ideální řešení. Jenže už první reakce ukazují, jak odlišně si oba znesvářené tábory představují jeho realizaci. Například ekologickým aktivistům z Friends of the Earth se líbí možnost, že si každý stát může zakázat co chce. Zároveň ale neskrývají hnus z představy, že by si některé země EU mohly stejně svobodně geneticky modifikované plodiny povolit. Zákazy by měly být národní, aby je nebylo možné blokovat na úrovni EU, ale schvalování nových geneticky modifikovaných plodin, by mělo zůstat v Bruselu, aby je bylo možné blokovat.

Je zřejmé, že návrh schválený Evropskou komisí otevírá dveře rozhodnutím, která budou motivována nikoli vědecky podloženými fakty, ale politickými cíli. Přírodní zákony totiž platí nejen v rámci Evropské unie, ale dokonce i v rámci planety a vesmíru. Politické zájmy jsou zhusta lokální. Platnost přírodních zákonitostí je trvalá. Platnost politických doktrín je poplatná délce volebního období. Pokud budou ve Vídni rozhodovat úplně jinak než v Madridu a pokud se po volbách v některé zemi názor na genetické modifikace radikálně změní, pak je jasné, že přírodní zákonitosti jsou brány na zřetel jen okrajově.

Vraťme se však k úvodní otázce týkající se rozpadu EU. Znamená přesun pravomocí ke genetickým modifikacím z Bruselu na členské země skutečně počátek rozkladu Evropské unie? Bezprostředně ne. Ale může to být malý kamínek schopný uvolnit větší lavinu. Ta lavina může přijít v podobě vnitrounijní obchodní války. Anebo si někdo myslí, že si třeba Rakušané zakážou geneticky modifikované plodiny a nebude je zajímat, co se děje na sever od jejich hranic? Lze celkem s jistotou očekávat, že se záhy objeví například maďarská námitka proti dovozu másla ze Španěl s odůvodněním, že maďarská pusta je genetických modifikací prostá a zlotřilí toreadoři z Pyrenejského poloostrova nejen pěstují geneticky modifikovanou kukuřici, ale navíc s ní krmí stračeny dojící mléko na výrobu másla. Pak může být nahlodání vnitřního fungování Evropské unie podstatně aktuálnější.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora