Vyzbrojit Ukrajinu je chytlavý slogan, ale v praxi se tam cizelují sféry vlivu Západu a Ruska

Při pohledu na boje v Donbasu se vybaví Balkán před dvaceti lety. I tam se rozpadla velká federace (Jugoslávie skončila v téže době jako Sovětský svaz). I tam zůstaly velké komunity Srbů v náhle samostatných státech. I tam bojovaly – s podporou a výzbrojí z Bělehradu – za zájmy Srbska.

Totéž ukazuje Donbas. Početně slabší, leč dobře vyzbrojení a motivovaní separatisté bojují za zájmy své i Ruska. Ale cosi je tam jinak. Na bojiště nepřicházejí ani modré přilby OSN (či jiné nadnárodní jednotky), ani dodávky účinných zbraní pro vládu v Kyjevě.

Právě to je zajímavé. A jestli to něco připomíná, pak prosazování ruského vlivu takovým způsobem, který se projevil před 70 lety na konferenci v krymské Jaltě.

Není to Bosna

Už sama možnost účinně vyzbrojit armádu Ukrajiny vyvolává v lepším případě rozpaky, v horším zděšení. Mnohem méně se svět děsí faktu, že zbraně z Ruska míří na východ Ukrajiny okatě. Spor se nevede o to, zda tam ruské zbraně jsou, ale jen o to, zda je obsluhují příslušníci regulérní ruské armády, ruští „dovolenkáři“, nebo místní rebelové.

Je to spor notně akademický. Pro ruské angažmá na Ukrajině jsou totiž k dispozici jasnější doklady. Třeba rok stará anexe Krymu. Či fakt, že Rusko zadržuje ukrajinskou letkyni Naďu Savčenkovou, ač ji rebelové chytili v ukrajinském Donbasu, ne na území Ruska. Ale zájem světa o ni připomíná zájem o izraelského vojáka Šalita, kterého z území Izraele unesli do Gazy a tam drželi palestinští militanti.

V Bosně před více než dvaceti lety stála otázka pro Západ takto: vyzbrojit vládu v Sarajevu, nebo prosadit nasazení vojáků OSN? Dopadlo to tak, že bylo vyhlášeno zbrojní embargo (profitovali z toho srbští militanti, které Bělehrad vyzbrojoval nadále), ale na bojiště opravdu dorazily modré přilby. Názory na jejich působení byly spíše kritické. Zůstává faktem, že masakru v Srebrenici vojáci OSN nezabránili. Ale jejich nasazení dávalo alespoň jasnou odpověď na systémovou otázku: zbraně, nebo modré přilby?

Ve vztahu k Ukrajině takové dilema není. Účinné západní zbraně Kyjev nedostane: americká úvaha o dodávkách vyzněla jen jako sondáž, zato odpor německé SPD působí jako ryzí. A nasazení modrých přileb by Rusko vetovalo v Radě bezpečnosti OSN. Suma sumárum: více než atmosféru Bosny roku 1992 teď Donbas evokuje atmosféru Jalty roku 1945.

Co dokázali Finové

V rámci „sedmdesátek“ si svět připomíná 70 let od konference Stalina, Churchilla a Roosevelta ke konci druhé světové války. Podle široce sdíleného a často opakovaného výkladu Jalta narýsovala rozdělení Evropy podle sfér mocenského vlivu. A v téhle optice je Ukrajina objektem stejného rýsování.

Na první pohled musí vítězit ten, kdo má větší odhodlání a menší skrupule, totiž Rusko. Z pohledu Moskvy je zájem o Ukrajinu daleko nad zájmem o Srbsko před dvaceti lety (tam nasazení vojáků OSN nevetovala). A hlavně je samo Rusko o hodně silnější. Jinými slovy, představa, že válku o Donbas může vyhrát vláda v Kyjevě, je iluzí, stejně jako idea, že Ukrajinu účinně vyzbrojí Západ. Iluzí je i šance, že by válka skončila dohodou Kyjeva se separatisty, která by uchovala jednotnou a suverénní Ukrajinu. A iluzí je zřejmě i účast modrých přileb.

Pro hodně lidí zní takové shrnutí kapitulantsky, ale tak prostě vypadají fakta. Aby mohla vypadat jinak, musel by Západ jasně narýsovat červenou čáru pro Putina a dát najevo, že po jejím překročení je ochoten riskovat válku s Ruskem. Ale jak to dopadá s rýsováním červených čar, víme nejpozději od roku 2013 a Barackem Obamou stanovené čáry pro syrského diktátora Asada, z níž pak Ameriku zachraňoval sám Putin. A Krym dokázala Moskva obsadit dříve, než byla vůbec nějaká červená čára zmíněna.

Je očividné, že Západ k válce s Ruskem odhodlán není – tak jako k ní nebyl odhodlán v únoru 1945 v Jaltě, ač tušil, co se chystá. Takové odhodlání ukazují asi jen Poláci. Třeba když navrhují, aby se oslavy 70 let od porážky nacismu nekonaly v Rusku, ale v Polsku. (Rusko odpovídá tím, že jeho přehlídka se místo Moskvy může konat v krymském Sevastopolu.) Ale takové postoje – při vší úctě k Polákům, jejich odvaze a nasazení i v beznadějných situacích – už předem vylučují jakoukoliv příští dohodu s Ruskem.

Bylo by fér, kdyby Amerika vyzbrojila Ukrajinu. Už proto, že když Putin tvrdí, že USA ten konflikt rozpoutaly, aspoň by měl proč. Ale nevyzbrojí, neboť akceptuje vliv Ruska na Ukrajinu. Snaží se ten vliv jen omezit a možnosti nejsou nicotné. Mýtus Jalty říká, že mocipáni narýsovali sféry vlivu ve stylu „o nás bez nás“. Ale to není pravda. Stačí se podívat, jak dopadlo Československo a jak Finsko.

Finsko bylo „finlandizováno“, leč i tak jsme mu záviděli. Finové podlehli síle, ale až po rázné obraně a vzdoru. I pod kuratelou Moskvy si uchovali mnohé z toho, co nám bylo odepřeno. O tom nerozhodla Jalta, ale sami Finové, kteří – na rozdíl od nás – nezvolili komunisty. Teď o podobě své finlandizace rozhodují Ukrajinci. Měli bychom pro ně mít pochopení.

LN, 5.2.2015