29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Jako komunističtí pohlaváři

8.6.2020

Plán Leyenové není o covid-19, ale o myšlení a záměrech bruselských elit

Ursula von der Leyenová, předsedkyně Evropské komise, přednesla ve středu 27. května 2020 v Evropském parlamentu nesmírně ambiciózní, ale prázdných frází plný projev, který představil na první pohled kolosální, při pozornějším čtení však na detaily nesmírně chudý plán.

Měl by zbavit Evropu důsledků koronavirové epidemie, hlavně důsledků zbytečně restriktivních opatření, která byla vládami jednotlivých zemí v okamžiku úleku z možné pandemie zavedena. Restrikce způsobily bezprecedentní zastavení života a ekonomického koloběhu, jehož střednědobé (a o to více dlouhodobé) dopady na lidskou společnost si ještě neumíme plně představit. Budou určitě větší než dopady na zdraví lidí. Jak je však vidět, tím to ještě nekončí. Návrhy paní Leyenové způsobí další destruktivní dopady na evropskou společnost a ekonomiku.

Její projev byl navíc poněkud zvláštní. Nebyl to normální projev, který by měl začátek, vlastní text s argumenty, a závěr. Určitě to nebyl popis či analýza dnešní evropské situace, ze které by se logicky odvíjely návrhy něco na evropské úrovni eventuálně udělat. Tím se paní Leyenová nezdržovala. Její projev, to byla hesla, slogany a výkřiky. Nebyly to souvislé věty a už vůbec ne věty, které by jedna z druhé vyplývaly. Touto cestou demagogického řečnění se dá lidem nabídnout či dokonce vnutit cokoli, jak ukázala historie 20. století.

Záměrem Evropské komise je vytvořit obří fond, který by měl v následujících letech formou grantů (nevratných peněz) a úvěrů (peněz vratných) rozdělovat stovky miliard euro s cílem „vytvořit prosperitu pro všechny Evropany“. Explicitně se zdůrazňuje, že se nesmí nechat nikoho, žádnou zemi, žádný region, dokonce ani žádného jedince „pozadu“ (jestli správně překládáme slovo „behind“). Projevy tohoto typu měli v našem kontextu snad jen komunističtí pohlaváři na svých velkolepých sjezdech.

Ambice je to velmi zvláštní z mnoha důvodů. Mnozí víme, že peníze samy o sobě prosperitu nevytvářejí, což ukázala desetiletí smutných zkušeností se zahraniční pomocí, jejíž obětí byly rozvojové země, zejména Afriky. Ale i východní Německo po znovusjednocení nebo Řecko po své finanční krizi.

Mnozí jsme ještě úplně neztratili paměť, a proto se v projevu Leyenové děsíme hesla „leap forward“, což se dá přeložit jedině jako „skok vpřed“. Mnozí víme, že je to heslo Mao Ce-tungovy čínské kulturní revoluce před více než půl stoletím. Neřekli to paní Leyenové její poradci? Nebyla ve škole, když se o tom snad i v Německu nemohlo nemluvit?

Mnozí se neméně bojíme výroku, že musíme odložit „staré předsudky“ (old prejudices). Bojíme se proto, že je to nezodpovědná výzva k „novému světu“. Bojíme se zvláště toho, že se tím nemůže myslet nic jiného, než že máme zapomenout na národní stát a že už se konečně máme smířit s tím, že právě teď (je překvapivé, že až teď) má přijít na pořad Evropa (this is Europe’s moment), že právě teď stojíme před „binární volbou“, buď jít každý sám za sebe, anebo jít společně.

Nevidíme důvod pro její silácké výroky, že teď musíme udělat tyto kroky (ne-li skok), neboť je „dlužíme budoucím generacím“. Dlužíme jim zadlužení? My budoucím generacím nic nedlužíme. To říci je prázdná, tisíckrát odmítnutá a jako falešná právem zesměšňovaná fráze. My zejména nic nedlužíme těm budoucím obyvatelům Evropy, kteří budou po masové migraci dominovat v Evropě v roce 2058, kdy má být dluh vzniklý tímto fondem definitivně splacen.

Je evidentní, že vrcholná reprezentace Evropské unie chce dnešní krizi využít (samozřejmě spíše zneužít) k dalšímu utužení centralizačních tendencí a k maximálnímu prodlužování dnešních neudržitelných poměrů v EU za cenu enormního, tentokráte společného zadlužení členských zemí. Je to průlom, v Evropě (ani v EU) ještě nikdy žádné společné zadlužování nebylo. Podobné myšlenky byly až dosud vždy odmítnuty.

Plán na „společné zadlužení“ není náhodný, protože jedině to je pro paní Leyenovou cestou vpřed – dnešní pravidla EU další zadlužování jednotlivých členských zemí, zejména už dnes předlužených zemí evropského Jihu, neumožňují. Je to plán, který má pod nablýskanou fasádou zakrýt evidentní fakt, že bohatý evropský Sever bude platit dluhy zadluženého a stagnujícího Jihu. Je to plán, který pod záminkou koronavirové krize potichu vytvoří transferovou unii, kterou např. Němcům zakazuje jejich ústava.

Není náhodou, že paní Leyenová vítězoslavně říká, že „granty nebudou souviset s minulými dluhy členských zemí“ (což je v lidské společnosti novinka). Bude-li to přijato, bude to znamenat vítězství zadluženého Jihu – Itálie, Španělska, Francie – nad bohatým, nezadluženým Severem. V této verzi bitvy Jihu proti Severu ale zvítězí především aparát EU, který chce udržet EU (a tím i sebe a svou obrovskou moc) v dnešní podobě.

Paní Leyenová mluví o „generačním paktu“, i když asi spíše myslí pakt mezigenerační. Je prý konstruován pro budoucí generace (což je poslední slovo jejího projevu), ale minulých a budoucích generací se paní Leyenová neptá (a ani ptát nemůže, neměla by proto za ně mluvit). Při známé absenci demokracie při rozhodování v dnešní EU nevidíme šanci vážně se zeptat ani generací dnešních, zda se chtějí tak enormně zadlužit. Nejenom sebe, ale i generace následující.

Gigantická suma 750 miliard eur (která má být splácena až do roku 2058, tedy našimi dětmi i vnoučaty – teď mne napadá, že i moje vnoučata už asi v té chvíli budou mít svá vnoučata) není žádným Marshallovým plánem, který by do Evropy „přiletěl“ odněkud ze zámoří. To bude náš dluh, který budeme splácet my a naši potomci.

Ještě horší je to, že bude přijat i s naprostou nejasností (pro mnohé s apriorní nedůvěrou), jak budou tyto peníze využívány, kdo o tom bude rozhodovat, která byrokracie (státní či unijní) bude projekty administrovat, jaká ideologická či ekonomická kritéria budou pro investování obrovské sumy peněz používána. Nemluvě o tom, že se nenaznačuje, jak konkrétně bude vzniklý dluh splácen. Evropská unie si nepochybně bude muset půjčit, ale je třeba vědět od koho a na úkor čeho. Nové peníze tím nevzniknou.

Aby to všechno mělo nějaký smysl, Evropská komise by měla racionálně definovat, co rozumí ekonomickým postižením, proti němuž chce bojovat. Jinak hrozí, že chudší země východu Evropy jako např. Česká republika, které tvrdě zareagovaly a byly postiženy drastickým poklesem hospodářské aktivity, budou – i při relativně malém počtu nemocných a zemřelých – půl století financovat obnovu méně zodpovědných bohatších zemí, které léta stagnují. Epidemie je pouze fíkovým listem, který má umožnit záměry, jejichž uskutečnění bylo dosud v EU politicky i právně neprůchodné.

Česká republika má vysoký úvěrový rating, relativně malé zadlužení a dobrý přístup na kapitálové trhy. Nepotřebuje si půjčovat obří sumy prostřednictvím Evropské komise, ručit za závazky chronicky zadlužených dalších zemí a plýtvat vypůjčenými částkami podle bruselských direktiv na nesmyslné a nepotřebné projekty. Přijetí navrženého plánu navíc otevírá Pandořinu skříňku dalšího utužení nadvlády Bruselu nad členskými zeměmi v podobě vzniku evropských daní, jejichž vznik potřeba splácení obřího společného dluhu vyvolává.

Brusel se snaží krize s epidemií využít a za zády občanů členských zemí fakticky vytvořit fiskální a transferovou unii, která nutně povede i k politickému sjednocení.

Žádné vypůjčené peníze nepotřebujeme. Potřebujeme ekonomickou svobodu. Potřebujeme odstranění těžkého balvanu státní regulace a uměle vytvořených „standardů“, kterými je ničeno vše nové, rodící se (i šance rozvojového světa dosáhnout ekonomické vyspělosti). Potřebujeme zbavení se zhoubné zelené ideologie, která se skrývá za ochranu životního prostředí (ač je ve skutečnosti o něčem úplně jiném). Potřebujeme – ve staré terminologii – odstranit diktát politiky, sociálna a zelena nad ekonomikou. Projev Leyenové jde opačným směrem, protože lidé jejího typu nejsou schopni překročit svůj ideologický stín.

MfD, 6.6.2020

Institut VK

Kolektiv IVK a