Prezidentův tajemník Jakl byl Jiřím Pehe vyplísněn za opovážlivost. Jak si mohl – coby „pouhý“ státní úředník – dovolit kritizovat zvoleného ústavního politika, tedy rakouského prezidenta, za neúčast na pohřbu v Polsku? Něco na tom možná je.

Škoda, že panu Pehe nikdy nevadily stejnou měrou ty zástupy evropských úřednických podržtašků, kteří se bez skrupulí obouvali při nejrůznějších příležitostech do Václava Klause. Ale budiž. Stejně tak budiž dovoleno mně, tedy na rozdíl od Jakla řádně zvolenému politikovi (stejně jako p. Fischer), abych Jaklovu kritiku Heinze Fischera podpořil (to snad Jiřímu Pehe protokolárně vadit nebude). Věcně má totiž Jakl pravdu. Ano, pan prezident Fischer sice kvůli sopce letět nemohl, ale prášil, když tvrdil, že cesta autem z Vídně do Krakova by mu trvala 13 hodin a že to by jeho řidič v jednom zátahu neujel, resp. by mu to pracovně právní předpisy nedovolily.

Za prvé: vzdálenost Vídeň-Krakov dle Jakla správně ukazuje, že to není cesta na 13 hodin, ale cca na polovinu tohoto času.

Za druhé: starost pana prezidenta, coby sociálního demokrata, aby se jeho řidič, coby zástupce rakouského pracujícího lidu, nepředřel, je dojemná. Ale spíš jde o využitou příležitost k sebepropagaci před rakouskými prezidentskými volbami. Pan prezident si přece mohl vzít řidiče dva, aby se za volantem vystřídali, nebo vyjet v takovém časovém předstihu, aby řidič měl dostatek času na přestávky. Panu Fischerovi se zkrátka na pohřeb Lecha Kaczynského zřejmě opravdu nějak nechtělo a stejně tak se mu nechce se k tomu přiznat. Což je pochopitelné.

A proč se mu, stejně jako jiným evropským státníkům a představitelům EU, nechtělo? Vždyt´ Polsko je jedním z šesti nejlidnatějších států EU. Že by jim ten Kaczynski za to nestál? Ano, nehrál s nimi jejich hry, velice často je „prudil“ s polskými národními zájmy, neskákal nadšením nad Lisabonskou smlouvou, jako řečník ani jako politik nebyl správně evropsky „politicky-korektní“. Takže tito dle Pehe „…slušně vychovaní lidé…“ (vzpomínám třeba na slušně vychovaného Chiraca, který nám svého času slušně vzkázal, abychom drželi hubu), kteří „…se snažili…nenechat se nejrůznějšími provokacemi českého a polského prezidenta na adresu EU vyvést z míry…“, mu to možná takhle spočítali a vrátili na pohřbu. Jak píše dále J. Pehe: „Mnozí … se proto patrně nijak nezlobili, když jim příroda nekomplikovanou cestu na státní pohřeb do Polska více méně znemožnila…aby se někdo trmácel autem nebo vlakem na pohřeb…musel by nejspíš cítit, že mu v osobě polského prezidenta odešel přítel nebo člověk, který toho mnoho vykonal pro Evropu…“ Obávám se, že to je pravda.

Na rozdíl od J. Pehe to ale nepovažuji za něco normálního nebo za projev slušného vychování. Myslím si spíš, že je to výraz celkem otřesné mocenské arogance, o kterou na evropském politickém nebi nebyla a není nikdy nouze. Nehodlám počítat, kolik kilometrů je to do Krakova z Bruselu a jak dlouho by trvala taková cesta autem. Vím ale, že v Bruselu sedí svatá trojice EU Barroso (šéf Evropské komise), van Rompuy (předseda Evropské rady), Ashtonová („ředitelka“ zahraniční politiky EU) a že kdyby se dohodli a chtěli, alespoň jeden z nich se mohl v Krakově ukázat. Ano, samozřejmě, že jde především o symboliku. Ale také je to signál, který něco vypovídá o stylu a obsahu evropské politiky a který bychom si proto měli dobře zapamatovat.

Autor je poslanec Evropského parlamentu za ODS