Po téměř čtyřiceti letech se v Evropě uvolnila cesta z rituálního zapínání a vypínání letního času. Ale jaký čas si teď vybrat? Má mít hlavní slovo doprava, medicína, nebo prostě společnost a politika?

To skuhrání slyšel asi každý: „Tak nám zas vzali hodinu.“ Začalo před téměř čtyřiceti lety, v roce 1979, kdy tuhá zima a ropná krize vyvolaly potřebu úspor energie a zavedení letního času (po jeho krátkodobé aplikaci za první i druhé světové války). A to v západní i východní části Evropy.

Skuhrání trvá stále. Je klasickou ukázkou obecného podmětu „oni“. Zpočátku se tím u nás myslel komunistický režim, teď se tím myslí Brusel. Ale právě ten zlolajný Brusel se nyní odhodlal k nevídanému kroku.

Evropská komise navrhla, aby se už od roku 2019 přepínání času zrušilo. Zaskočila tím nejen evropské státy, ale i ty občany, kteří skuhrají ze zvyku. A kteří, když se jim otevře cesta ke svéprávnému samostatnému rozhodování, náhle zjišťují, jak je to složité a kolik různých – často protichůdných – zájmů na sebe naráží.

Ano, teď se otevřela cesta, aby si státy EU nezávisle rozhodly, jaké uspořádání času si zvolí. Zda setrvají u modelu střídání letního a „zimního“ (je už tak zažraný, že výraz „zimní čas“ používají i noviny bez uvozovek, ač žádný takový úředně neexistuje). Zda se vrátí před rok 1979 ke stálému času středoevropskému. Či zda se rozhodnou pro trvalou aplikaci času letního, takže večer by bylo světlo o hodinu déle v létě i v zimě.

Ale zároveň se otevřela cesta k různým postojům. Je otázka, zda má mít hlavní slovo resort dopravy prosazující co nejkoordinovanější čas v celé Evropě, aby ladily jízdní řády. Či resort zdravotnictví s důrazem na uchování přirozených biorytmů, na „přirozený“ čas (tak argumentuje i česká vláda a Fyziologický ústav AV ČR). Nebo geografická poloha, kdy země severní Evropy letní čas spíše chtějí, ale země jižní Evropy by se ho klidně vzdaly.

Světlo ráno, či raději večer?

To vše vzbuzuje dojem, jako by střídání letního a „zimního“ času bylo hlavním problémem celého tématu. Tématu územní harmonizace času, chcete-li jeho uspořádání podle nějaké dohodnuté konvence. Ve skutečnosti je hlavním problémem spíše samotné rituální přepínání času dvakrát ročně, nikoliv jeho menší či větší posun oproti přírodě. A jde-li už o zmíněný posun, větší roli než letní a „zimní“ čas hraje příslušnost toho či onoho území k tomu či onomu časovému pásmu.

Ilustruje to mapa, kterou jsme si vypůjčili z Wikipedie, z hesla Časové pásmo. Na první pohled působí abstraktně a těžko srozumitelně. Ale s vysvětlením je její poselství dost jasné.

Areály s červenou barvou ukazují ty oblasti ve světě, ve kterých se úřední (konvenční) čas posunuje od slunečního směrem k večerním hodinám. Tedy ta území, která si zvolila (či jim bylo určeno) časové pásmo, jež je oproti přirozenému stavu inženýrsky posunuto o minuty, ba o hodiny k večeru. Jinými slovy: čím intenzivnější červená barva, tím později – podle úředních hodin, ne podle skutečnosti a slunečního času – se na dotyčném území rozednívá a tím později se tam i stmívá.

Areály s modrou barvou ukazují oblasti, kde se úřední (konvenční) čas posunuje od slunečního směrem k ranním hodinám. Tedy ta území, která volba časového pásma posunuje oproti přirozenému stavu o minuty či desítky minut k ránu. Jinými slovy: čím intenzivnější modrá barva, tím dříve – podle úředních hodin – se na dotyčném území rozednívá a tím dříve se tam také stmívá.

K té mapě je ale třeba dodat pár vysvětlivek. Za prvé. Ukazuje pouze čas pásmový a jeho rozdíly oproti přírodě a času slunečnímu. I tak vidíme velmi vyhrocené případy třeba ve Španělsku, Maroku, na západě Libye, v Argentině a jižním Chile a hlavně na západě Číny, přesněji řečeno v Tibetu. Důvody jsou různé. Ve Španělsku je to touha mít stejné časové pásmo jako jádro Evropy, v Číně je to autoritářské rozhodnutí zavést v zemi zabírající čtyři časová pásma výhradně pekingský čas. Ale výsledek je stejný. V případě Španělska musíme navíc v létě přidat ještě hodinu za letní čas, tedy intenzitu červené výrazně zvýšit.

Za druhé. Velké areály červené barvy na Sibiři, Aljašce, severozápadě Kanady či v Grónsku (tam je i dost barvy modré) působí trochu demagogicky – ve skutečnosti jde o téměř neosídlená území.

Za třetí. Těžiště území Česka leží v neutrálním bílém pruhu kolem 15. poledníku. Proto se nás posun času daný volbou časového pásma netýká. Ale jiné země může ovlivňovat více než hodina „ukradená“ časem letním.

Za třetí. Z toho všeho plynou některé postřehy nejenom pro osvětu čtenářů LN a občanů, ale i pro rozhodování politiků.

Ať říkají zdravotníci cokoliv...

Státy EU, tak trochu zaskočené nečekaně rychlým návrhem Evropské komise, náhle zjišťují, že otázka koordinace času není jednoduchá ve stylu „ano – ne“. Je to dáno už historicky.

Do 18. století platil pravý sluneční čas, jaký ukazují sluneční hodiny. Až přesné mechanické hodiny vedly ke střednímu slunečnímu času, který vyrovnal nuance oběhu Země kolem Slunce. Ale stále ještě každé město mělo svůj vlastní čas a dostavníky se v klidu míjely. Koordinovaný čas vyvolala až éra železnice, potřeba bezpečnosti a jízdního řádu (první „železniční čas“ zavedla Británie v roce 1840.) Od toho už byl jen krok ke konvenci o času pásmovém. A zavedení letního času bylo jakýmsi krokem navíc.

Jak to vše vnímat ve světle otištěné mapy? Bez ohledu na to, zda ta či ona země používá letní čas, bez ohledu na politický systém (demokracii ve Španělsku, autoritářství v Číně), bez ohledu na civilizační, kulturní či náboženský okruh, do něhož ta země patří, platí toto: na mapě silně převládá červená barva nad modrou. To znamená, že převládá snaha o prodloužení světla večer nad snahou o časnější svítání ráno – ať už si o tom branže politiky, dopravy či zdravotnictví myslí cokoliv.

LN, 3.11.2018